Jiří Palach a zabití Nepěkného Tvora
Za okny se už stmívalo. I když bylo pouhých půl páté odpoledne, už se skutečně setmívalo . A nebylo to jen tak ledajaké setmění, ale byla to Temnota. Temnota, co pohlcovala Světlo. Ta temnota pohlcovala dokonce i Jeho staré Křeslo . Temnota prostupovala vším okolo něj, Zažírala se . Zažírala se do starého, ošoupaného nábytku, prostupovala sádrokartonovými zdmi, vpíjela se jako splašky do jeho anticky rudého koberce, v němž se skrývaly staleté nánosy špíny a všemožných strachů, roztodivných pachů, hnusů a nevyslovitelně abstraktních vůní. Dokonce i knihou, kterou držel v rukou, otřásl ten ledový chlad. Ledový chlad unikající z jeho dlouhých, poničených neopracovaných kusů dřeva, které snad kdysi dávno bývaly prsty, bezmezně často hrávající na onen divoký Arvův Klapkoklad. Kůži u nehtů měl oloupanou, neustále se mu dělaly Záděry. V těle mu chyběl nějaký důležitý vitamin, ale nevěděl jaký. Také mu v těle chybělo Světlo. Světlo, které chybělo i jeho zesnulému bratrovi, a který se roz