Jaroslav Chorý

Ještě před rokem sem čuměl na Mikuláše na xichty v blázinci a teď tu sem za slušnýho kluka. Před rokem jsem neměl nic a teď tu sedim v nádherným, velkým bytě, kterýmu platim nájem, s ženskou kterou miluju a s jejím bráchou, kterýmu bude 40, jeho ženou, díky který tenhle byt máme a s jejich dvěma dětma, desetiletým klukem a třináctiletou holkou, ze kterejch sem docela nesvůj. Nevim jak s nima komunikovat, protože jsem taky tak trochu dítě a ještě mám v živý paměti, jak hrozně mě vytáčelo, když na mě mluvili dospělí nesprávným způsobem. S malejma holkama bych to ještě zvládl ale malí kluci jsou fakt oříšek. "Ehm...ty...no....Vašíku. Dáš si ještě brambůrky nebo šťávu?" Zeptám se zmateně a on se koukne asi tak o deset kilometrů mimo mý zorný pole a řekne: "Jo, šťávu bych si dal." Tak se zvedám a jdu pro ní a během toho přemejšlim, že to není moc dobrý, že se nás šest takle pohromadě moc nemá o čem bavit, šest je zkrátka fakt hodně, občas se stává, že ty děti zapomenou,

Jsem Nádhernej Člověk. Nádhernej a už téměř nebažící člověk. Sedim v Leo Expressu na cestě do Prahy a jsem šťastnej, doopravdy šťastnej. Je to pět měsíců, co jsem vyšel z komunity pro alkoholově závislý, kde jsem byl s těžkou závislostí na lécích a drogách všeho druhu. Sám, mezi ostravskejma alkoholikama, kteří mě na komunitách šikanovali. Úspěšně jsem po 177 dnech prošel rituálem pohřbívání a opustil léčebnu. Když jsem tehdy na vrátnici řekl, že odcházím, vrátná se na mě podívala strašně divně. Připadal jsem si jako bych podepsal revers a vůbec to celý neukončil jak se sluší a patří. Připadal jsem si, že utíkám. Před léčebnou v polským pohraničí na mě nikdo nečekal. Nevybuchovaly ohňostroje, žádný rudý koberce, žádní fotografové, jen naprostý pusto a pocit totálně nových začátků. Musel jsem jet autobusem do malého horského města, kam pro mne přijel táta. Když jsem se soukal z busu ven, shodil jsem taškou jakýsi plakát. V autobuse byl jen řidič. První slova, která na mne kdy kdo n

V léčebně si o mě dlouhou dobu mysleli, že sem emočně plochej. V podstatě to i byla pravda, protože abstinencí sem se vrátil nejdřív do batolecího věku a postupně sem rostl. Psychicky sem začal tak na sedmi letech a poprvý sem si toho všimnul, když sem měl jeden ze svejch  prvních panických stavů úzkosti. Byl sem ještě na příjmovým oddělení, sádra z ruky už byla pryč a seděli sme na terapeutický skupině s psychologem, což bylo vlastně mnohem lepší než na Harmonii, protože mezi Feťákama sem se od začátku cejtil líp a hodně sem trpěl tim, když se mnou později komunikovali, mluvili na mě a KRITIZOVALI MĚ jen a pouze zkurvení alkoholici . Seděli sme v tělocvičně a adiktoložka Lucka řekla: "Nám feťákům se nedá věřit, všichni manipulujem, haha." Druhá Lucka řekla: "Miloši, je ti dobře? Celej se klepeš a seš bílej jako smrt." První lucka byla zavalitá a ne moc hezká a bylo jí okolo třicítky. Sypala si deset let piko do kafe. Druhá byla z Modřan, šlehala si subutex, měl