Jaroslav Chorý

Všimli jste si někdy, že doba si žádá neaktivitu? Že doba (a hlavně ženy v ní) po Vás chce ať jste neaktivní, pasivní bytosti bez názoru a slova?  Všimli jste si, že je lepší poslouchat a vnímat, co se kolem Vás děje a aktivně do toho nepřispívat? Všimli jste si, že když dáváte najevo, že aktivně posloucháte ženu a nic neříkáte, vyjde to pro vás takto lépe? Všimli jste si, že když na pracovních pohovorech neprojevujete svůj názor a jen říkáte: "Oh ano, máte pravdu." "Ano, to je pravda." Vyjdete z nich lépe?  Pisatel tohoto blogu ale odmítá být této mašinerie součástí. Pisatel tohoto blogu se odmítá ponořovat při random konverzacích žen do toho, jak hrál v roce 1996 na gameboyi color jistou skákačku u souseda na chatě jeho prarodičů a dělal, že ho to baví, jen aby nemusel myslet na to, že se má jak aktivně vyjádřit k extrémně nudnému monologu ženy, a tím ho oživil. Pisatel tohoto blogu Vás nabádá: Nebuďte mrtví. Buďte aktivní. Milujte ženy, milujte dialogy a tí

Ano. Jsem v Olomouci a jsem sám. Všehovšudy tu mám dva známé. Ve středu jsem seděl v čím díl víc sílící depresi v letním kině... Koukal jsem na lidi, kteří ode mne byli odříznustí více než kdykoliv jindy... a náhle... Se mne zeptal jakýsi mladý hoch, jestli nechci koupit pivo. "Ani ne, radši bych společnost." Řekl jsem mu. A on svolil. A seznámil mne s jednou pohlednou hnědovlasou slovenkou. Řekl, že je vyléčený feťák a dal se na cestu boha. Ona studovala medicínu a na dotaz, jestli má přítele, mi řekla: "Já nepotrebujem priatelia, lebo mam boha." Byl jsem fascinován. Ti lidé byly nádherní a upřímní a nejlepší na tom bylo, že v hnědých očích slovenky... Jsem viděl, to co v hnědých očích Anny. Kdysi. Před pěti lety. Náhle mi došlo, že jsem se možná tehdy vůbec nezamiloval do anny, ale do boha v jejím nitru....! Řekl jsem jim

Seděl jsem na Svatém kopečku. Slunce zapadlo a měl jsem výhled na celou Olomouc. Přede dnem sem se přistěhoval do hnusný ubytovny v Novým Týnci a šlo tam hlavně o to, že jsem byl příliš ve středobodu dění. Hlavně teda ve středobodu dálnice. Moje ubytovna stála na malém travnatém výseku zhruba 5x5 metrů čtverečních uprostřed nejfrektovanější výpadovky. Do toho dělníci a psi a kočky a lidi a jiná havěť. Nemohl sem tam vydržet, musel jsem jinam. Řízením osudu jsem se dostal zrovna sem. Přidrandil sem si to na skejtu, splavenej, s baťohama a igelitkama v rukou, nohou i análech, sedl sem si na lavičku, že si dám cígo a najednou to přišlo. Zjevil se mi ON . "TYVOLE. Fuj. Sem se lek." "Zdravím tě." "Ty si... ON?" "Už se to zdá býti pravdou." "Hele! Tyjo. Jirko...no...počkej. Můžu ti tykat?" "Jasný kámo, coby ne." "Heh. Ale ... tyjo. no. Ty mluvíš nějak divně." "Jak divně?" "No tak jako moderně. Sem

Lidé jsou lhostejní. Češi jsou lhostejní. Uběhlo téměř padesát let od smrti Jana Palacha a já si kladu otázku, co by asi pociťoval, kdyby viděl současnou politickou situaci v ČR. Andrej Babiš, Miloš Zeman a vláda podporovaná komunisty. Cítil by Jan Palach lítost? Cítil by, že jeho čin neměl vůbec žádnou cenu? Přemýšlel by nad tím, proč češi se situací ve své zemi stále vlastně nic nedělají a jen chodí ve své hluboké apatii, neschopni akce, pocitu, mrtví a uzavření ve svém cynismu, smířeni se svou mizernou existencí? Podle všeho vadila Janu Palachovi právě tato česká letargie a apatie. A rozhodl se jí v lednu, roku 1969 změnit. Příběh nového českého filmu začíná plíživě. V sále kina Hvězda, 44. letní filmové školy, jsme svědkem ztracení malého Jana v zimních Všetatech, což má asi symbolizovat jeho životní odloučenost od lidí a běžného smýšlení. Prudký střih nás zavede již do jeho dospělosti. Je to chlapec bystrý, odvážný, nebojící se mluvit. V očích herce Viktora Zavadila lze spa

Viděl jsem včera "světovou premiéru" českého filmu Jan Palach.  A napadlo mě: Není už na čase aby se někdo upálil na protest proti Zemanovi, Babišovi a vládě sestavené komunisty? Otázka kterou si ale kladou lidé dodnes: Měl Palachův čin vůbec smysl? Dokázal probudit ASPOŇ TROCHU české letargické občany? Občany, kteří jsou stále naprosto lhostejní k mizerné politické situaci v ČR i po téměř padesáti letech?

Definicí práce jsou příliš vysoké a náročné požadavky na jedince za příliš malou odměnu. Největší problém současné pracovní společnosti vidím hlavně v neschopnosti nadřízených CHVÁLIT, motivovat a projevovat zájem o iniciativu jedince a kreativitu. Obecně se češi neradi chválí a v práci je to nejvíce znát. Nikdo Vás nikdy nepovzbudí, Nadřízení rádi jedince spíše "zdupou" a ponižují. Pokud mi zaměstnavatel dává najevo že všechno co dělám a navrhnu je zcela zbytečné, proč bych se měl dále snažit? Proč by mě měla práce bavit? Těmito způsoby vzniká "syndrom prodavačů v kauflandu" což jsou zahořklí lidé naprosto poražení a semletí životem. Z citlivějších jedinců se pak stávají rovnou raději bezdomovci, jen aby nemuseli pracovat. A není se čemu divit.

Jmenovala se Klára a byla to roztomilá, mladá brunetka s obříma hnědýma očima. Hned první den s Tebou začala, tam v místě skejtparkovo-filmovém flirtovat. Nejdřív sis říkal, že je to jen nějaká její hra na ukrácení volného času, ale když se její náznaky začaly stupňovat... Počalo tě napadati... ///CO KDYŽ???/// A tak jsi jí začal každý den při půlnočních projekcích nadbíhati a ona na Tebe moravským přízvukem pálila věty typu: "Je tu fakt hrozné horko, ale mohl bys to vyřešit tak, že bys do sálu chodil nahý. Já bych se ráda podívala." "Aaaa, jeden z neobyčejných mužů je zase tady!" "MILOŠI, ZASE DĚLÁŠ PROBLÉMY??" Její lehce nadrzlý a milý způsob komunikace s Tebou se Ti líbil. Nezapomeňme, že jsi po rozchodu, který sis sice zinicioval sám, ale užíráš se. Užírám se tím, že 33-letá Daniela se kterou ses rozešel a odstěhoval se od ní, teď Trpí. Ty víš, že trpí, protože zůstala sama. Ona se strašně trápí. Je jen se svým pejskem a kanárkem v hor

Už nějakou dobu bažim v léčebně. Furt jim tam řikám, že vyjedu ven a nikdo z těch amatérů a hochštaplerů nepozná, když si dám hypnogen. Sem přesvědčenej o tom, že když to není benzodiazepin, v moči ho nenajdou. Je konec února a já trpim. Sem na jednom ataraxu denně a brzo mám vodjet z léčebny, kde smrdim už třetí měsíc, uplně pryč a bejt tam uplně  sám  pro  sebe . Na jednu stranu se toho děsim ale na druhou se na to strašně těšim. Ten klid, ta pohoda co mě čeká, a hlavně ta SAMOTA!!! Žádnejch pět lidí na pokoji, nepřetržitej kontakt s nikym a ničim, bude to boží, boží, boží... Začínaj mě ale přepadávat pochyby. Zvládnu to uplně na vlastní pěst? Vyjet do Jeseníku, tam si pronajmout hotel a bejt tam? Uplně bez lidí, s úzkostma, po takový době? Nevim, nejsem si jistej a tak o tom jednoho dne řikám tátovi do telefonu... Přepadávaj mě ponurý, hnusný úzkosti a pochyby a tak o nich tátovi řikám...a ten mi poví, že to nějak zařídíme...A najednou se blíží konec únorovýho víkendu a je