Přebaženost stověžatého zrna
Jsem Nádhernej Člověk. Nádhernej a už téměř nebažící člověk. Sedim v Leo Expressu na cestě do Prahy a jsem šťastnej, doopravdy šťastnej. Je to pět měsíců, co jsem vyšel z komunity pro alkoholově závislý, kde jsem byl s těžkou závislostí na lécích a drogách všeho druhu. Sám, mezi ostravskejma alkoholikama, kteří mě na komunitách šikanovali. Úspěšně jsem po 177 dnech prošel rituálem pohřbívání a opustil léčebnu. Když jsem tehdy na vrátnici řekl, že odcházím, vrátná se na mě podívala strašně divně. Připadal jsem si jako bych podepsal revers a vůbec to celý neukončil jak se sluší a patří. Připadal jsem si, že utíkám.
Před léčebnou v polským pohraničí na mě nikdo nečekal. Nevybuchovaly ohňostroje, žádný rudý koberce, žádní fotografové, jen naprostý pusto a pocit totálně nových začátků.
Musel jsem jet autobusem do malého horského města, kam pro mne přijel táta. Když jsem se soukal z busu ven, shodil jsem taškou jakýsi plakát. V autobuse byl jen řidič. První slova, která na mne kdy kdo na svobodě vyřkl, byla tedy tato:
"TY PYČO JEDNA, CO MI TO TU SHAZUJEŠ?!"
Klepaly se mi ruce, seděl jsem u nějaký fontánky, pil redbull a kouřil. Všechno zalévalo slunce a já byl v naprostý extázi, chtěl jsem vykřičet do světa, že miluju život, že miluju sebe, že jsem překonal to olbřímí, nikdy nekončící peklo, odolal všem nástrahám, nedostal nějakou nemoc, z toho jak jsme si sami dělali jídlo v kuchyni, kterou jsme byli nuceni vytírat mopem na záchody, že jsem vydržel, když mi terapeuti odpírali hořčík na mou latentní tetanii a když mi vnutili ve slabý chvilce antidepresiva, který měli životu nebezpečný interakce s hormonama na štítnou žlázu a zhoršovaly mou nespavost, že jsem kurva vydržel ty nepřetržitý abstinenční příznaky, nespavost, psychický týrání...
Neměl jsem to všechno komu říct...
A pak přijel táta.
A já si s nim povídal a povídal a povídal a byl nejteplejší květen století, projížděli jsme nekonečnou, čim dál tím fatálněji vypadající krajinou a když jsme si mysleli, že už náš nemůže překvapit jaká se před námi tentokrát rozprostře scenérie, zaútočila na nás DALŠÍ, a viděli jsme obrovská jezera, větrný mlýny, naprosto nádherný louky, lesy a HORY a já si pořád řikal panebože panebože, tohle je ČESKÁ REPUBLIKA??? Bylo to spíš jak někde v kanadě, no prostě boží.
Pak jsme přijeli do města, kde jsem měl strávit co nejdelší možnou budoucnost, a sklaplo mi.
Vlezl jsem do paneláku, do čtvrtýho patra, kde sem přece žil v minulosti celej život(!!), a čekala tam na mě ONA, žena která mi nabídla nový začátky a bydlela v garsonce a byl tam s ní její divokej pejsek.
A tak jsem zatnul zuby, a zvládal to žití na extrémně malým prostoru ve třech jen silou vůle, miloval se s ní, chodil s ní na procházky, začleňoval se do její rodiny a byl celej den s ní, a další den s ní a pak zase další den s ní....
A začalo mi hrabat.
Musel jsem začít odjíždět. Na výlety. Na chatu mejch rodičů, na hudební festival, na filmovej festival...A ona začala bejt čim dál zoufalejší...
...Ale vydržela!
Přestála tuhle zkoušku!!!
Protože pak...
Jsme získali novej byt.
Nádhernej, prostornej byt, ve kterým teď píšu tyhle slova, ale zároveň nepíšu, protože bych si tim narušil uměleckou integritu psaní v přítomným času, a ten byt je za směšný peníze, a kterej uklízim a zušlechťuju a miluju podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí a jsem za něj vděčnej. Je to můj první byt v mým opravdovým pronájmu v životě a jsem za něj vděčnej, vděčnej, VDĚČNEJ!
Přestal jsem mít ponorku.
Přestal jsem užívat JAKÝKOLIV věci v tabletový formě.
Začal jsem tu svou přebaženou královnu ještě víc milovat.
Ale teď sedim ve vlaku do prahy a odjel jsem naprosto legitimně, před pár dny jsem dal výpověď v naprosto vyčerpávající a destruktivní práci a začínám bejt v napětí...
Za oknem nic neubíhá, je už dávno tma a blíží se Praha, hl. n. A mně se začíná svírat hrudník a polejvá mě horko...čím dál tim hůř se mi dejchá... no prostě mám úzkost.
Ale vim jak jí zvládnout.
Zavřu oči a začnu se soutředit na svůj dech.
Nádech výdech
Nádech výdech
Nádech ...výdech...a zpomal. Máš prevysoků rychlosť.
Zpomal...ták...vidíš, cejtíš to? Už se to lepší...špatně si dejchal, bodejť by si neměl úzkost. A seš taky hrozně skrčenej, narovnej se.
Nádech výdech
Nádech výdech...Hele srnka!
V hlavě.
Vidim jí naproti obrysu slunce a je na louce a za ní sou hory a jezero a to místo je jen v mý hlavě a to je na něm právě to nejlepší.
Přestanu slyšet kodrcání vlaku, přestanu slyšet hlučící lidi a otevřu oči.
Je mi fajn, úzkost ustupuje.
Už jsem jen v příjemným napětí...V OČEKÁVÁNÍ...
A je to tu.
Jako ve snách vystupuju z vlaku do toho nádhernýho smogovýho vzduchu a rozkašlu se z něj a první co vidim je Vítkov.
A Muzeum.
A tam někde je rádio wave a českej rozhlas!
A koleje a vlaky...
A kdybych měl čich, určitě bych cejtil hrozně zvláštní pach. Příjemnej familiérní pach.
Všechno svítí a to se mi hrozně líbí, líběj se mi ty neonový světla a jdu skrz hlavní nádraží, kde na mě čeká kamarád.
"Ahoj Pavle, rád tě vidim," řeknu mu pevným a vyrovnaným hlasem.
A on řiká, že mě nepoznal a je u vytržení, dokola opakuje, že sem někdo jinej, že sem úplně jinej člověk.
A pak volám Martinovi, že už jsem tu.
Vyjdu z vchodu Hlavního nádraží a on mě natáčí, dělá poslední záběry do dokumentu o mně, na kterým maká už 4 roky...
A mně to není uplně příjemný, měl jsem asi největší úzkost z týdle skutečnosti, ale udělám mu pukrle a pozdravim ho, protože to k tomu patří a udělá mu to radost.
A všichni tři procházíme skrz tramvaje a lidi a starobylý budovy a já se dostávám do euforie.
Nějakou dobu jsem nic necítil, nepociťoval jsem žádný vjemy ani žádný emoce, ani prostě nic...
Teď ale jo, teď jo, TEĎ KURVA JO!
Vidim Prašnou bránu a příšerně se mi ve večerním podzimním světle líbí, fotim si jí jak nějakej turista.
Vidim nápisy na zdech a a příšerně se mi líběj, fotim si je jak nějakej turista.
A směju se a nadšeně klukům řikám, jak moc super to je!
"JE SUPER PO 11-TI MĚSÍCÍCH BEJT V PRAZE KLUCI, JE TO NAPROSTO BOŽÍ!"
Chci křičet a chci se strašně smát, ale nějakej blok ve mně mi to ještě nedovoluje...A tak to štěstí držim zatim v sobě a sem ho plnej a chci vidět všechny, kterým na mně kdy záleželo a chci se se všema bavit a vnímat jejich emoce a pocity a popisovat jim ty svý a ROZBAŽOVAT se nad tim jak je svět nádhernej...
Ale na to můj první společník ani místo nejsou zrovna ideální.
Potkávám totiž Klobouka v zaplivaný hospodě čtvrtý cenový v Holešovicích, je to cynickej a sarkastickej a metalovitej Klobouk, ale mám ho rád, je to můj kámoš a tak přistupuju na jeho rozervanou psyché a objednávám si KOSKENKORVU a k tomu čaj, a barman na mě hází kyselý ksichty a Klobouk má čim dál cyničtější řeči, mluví o tom jak ho vyhodili ze psajtrencový akce, kde byli všichni lidi na papíru a on jim předváděl svou ofenzivní báseň, ve které je velice promyšleným způsobem nabádal k sebepoškozování a sebevraždě, aniž by si to uvědomoval, ale je vtipnej a furt se něčemu tlemíme a...a....ale...
Moje radost se snižuje.
Možná nebyla uplně využita...
Ovšem pomalu se s tim smiřuju a to už přicházej Honza a jeho slečna/dáma/milfka a radost zase roste a probíráme všechno možný a nemožný a milfka je trochu rušivej element, skáče všem do řeči a řekl bych, že moc nechápu její vibrace, pokud se to tak dá nazvat a a jdou na brko, a já se nechci stranit, tak se přidávám...
Ale kouřim jen cigaretu.
Pohled na brko mě zneklidňuje...
Prohulenejch 12 let není málo.
Ty autisticko-schizofrenní stavy po thc fakt nebyly málo.
Zničily mě.
A já si to sakra dobře uvědomuju, takže hulení už prostě ne.
Loučíme se s milfkou a Kloboukem a dovídám se, že Honza má volnej byt, takže ho začnu pomaličku přesvědčovat, jestli by u něj byl možnej nocleh, protože odjezd ranním vlakem vidim jako čim dál méně pravděpodobnej...
Štěstí už je téměř pryč, střídaj ho obavy z toho CO ŘEKNOU LIDI.
Vim, že jsou na mě zvědaví.
"Tyvole...Doufám, že nebude nějaký: KLAVIKUUU, KLAVIKUUU, TYS BYL V PAKÁRNĚĚ?? TO JE CHUDÁÁÁK," řikám Honzovi.
Přicházíme k národní galerce, kde je koncert jednoho z mejch nejoblíbenějších interpretů. Bedlivě očekávám útok lidí. Vidim první skupinku. Na všechny se vědoucně usmívám, sleduju je jen alkoholově napojeným vědomím a většinou se mi líbí, co vidim.
Vcházim do budovy, tam potkávám další lidi, dýdžejce Evě Poráčkový líbám ruku, řikám: "Dobrý večer slečno," a ona se přitom hihňá a ptá se: "Ako sa máš?"
Odpovídám, že "perfektně," a myslim to naprosto vážně.
Pak si kupuju lístek za 700 korun na svýho uplně nejvíc nejoblíbenějšího elektronickýho interpreta a začíná koncert, kterej je epickej, světelnej, velkolepej a.... a....
Vůbec mě neoslovuje.
Dnešní noc zkrátka není o hudbě, je o lidech, radosti a návratu na místa činu z jiného úhlu pohledu.
Někdo mi ťuká na rameno a je to kamarád, se kterým sme zažili pár pěkně hnusnejch věcí, jako třeba že jsem mu vypil tekutý LSD za 5000 korun a on mi pak chtěl vzít můj noutbuk a odvízt si ho jako zálohu.
Vědoucně se na něj usmívám, řikám mu že vypadá dobře, a tentokrát se ho neptám jestli nemá ňáký šňupání, musí to pro něj bejt dost nezvyk. Ptá se: "Miloši pudeš na cigáro," a já v tom paranoidně vytušim nějaký vedlejší úmysly, tak řikám, že ne, že budu u baru.
A pak jede dál koncert a já se při něm trochu odvazuju, jsem v zadních řadách a jako jeden z mála lidí tancuju. A při Peak Magnetic vytahuju zapalovač a svítim nim ve vzduchu jakože "vajb vole," a kamrádka Vendula pořád opakuje: "Klaviku to je tak super, že tu seš, to je moc super, že tu seš."
A já vim, že má pravdu.
Pak už je hluboká noc, a Honza chce furt pokračovat a rozbažuje se víc a víc a já už sem všeho plnej a jsem v pozici tahatele domů ale taky sem v tý CHYTRÝ a UVĚDOMĚLÝ pozici a tak mu řikám ať tolik nechlastá, že mu bude hrozně a zkoušim mu nosit aspoň jídlo a vodu, protože třeba mně to opici extrémně zmírňuje, tak mám jakože dojem, že na jiný lidi by to tak mohlo fungovat taky, ale Honza stejně nic nechce...
A tak trpělivě čekám, dál se bavim s lidma a jeden moderátor z rádia wave mě extrémně chválí a řiká "Podívej se na mě, já sem na emku, makám tu někde v kanclu, a ty žiješ svůj život BEATNIKA, JEDEŠ PROSTĚ SVOU ŽIVOTNÍ CESTU A VIDIM TĚ V JINÝM SVĚTLE, I KDYŽ SEŠ MENŠÍ, TEĎ MĚ PROSTĚ PŘEVYŠUJEŠ, KURVA KLAVIKU TY SEŠ UPLNĚ NĚKDE JINDE," a furt to opakuje a opakuje a já sem z toho nesvůj, ale zároveň mi to samozřejmě dělá moc dobře, protože tohle je první taková pochvala svýho druhu, kterou slyšim.
Pak konečně odcházíme a Honza furt opakuje:
"Ty seš mnohem střízlivější než já, to je poprvý v historii, kdy si střízlivější než já, jak je to možný, jak je to jen možný??"
A já mu s úsměvem dávám za pravdu, a je docela těžký zůstat při tom pokornej, protože kdyžj ste střízlivější než ostatní, dává vám to jistou moc nad lidma se kterou musíte zacházet strašně opatrně...
Zaplujeme do činžovního domu a byt překonává moje očekávání, je naprosto psychedelickej a je na letný a je svým polorozbořeným, kyselinovým způsobem nádhernej, vypadá jak interiéry z filmu Návrat Idiota, vypadá jak Pavel Liška a Saša Gedeon dohromady, a když se kouknu na lednici, je tam Úmrtní list.
Parte.
Prostě úmrtní oznámení.
O Honzově družce, co umřela na rakovinu.
Ale já se toho nelekám, dokonce trochu cítim přítomnost tý slečny, pamatuju si jí, znal sem jí a Honza se mi snaží ukázat jak se mám správně sprchovat pošramocenou hadicou ve vaně a je totálně ožralej a je to dost vtipný.
Po "spánku," kterej moc jako neproběhl, mi ukazuje v kocovině Honza nejnovější pc hry a já smutně konstatuju, že mi přijdou všechny stejný, a jediný co mě trochu zaujme je Quantum Brake, což je přecijen od tvůrcu Maxe Pejna, tak ještě aby mě to nezaujalo, žejo.
Procházíme znovu Letnou a já jsem znovu šťastnej, že tam jsem, sice nevyspalej a s lehoučkovou kocovinou, ale šťastnej, šťastnej, šťastnej a vidíme Mirka.
Mýho kamaráda Mirka, se kterým sem se seznámil už ve školce a je to jeden z lidí, kterýho mám doopravdy rád.
A chci ho obejmout na přivítanou, dát mu francouzáka a zařvat: "ČAU VOLE," ale udržim se, jen mu stisknu ruku, zpříma mu pohlídnu do očí a řeknu:
"Vítej v mým reálným světě."
................................................
Jdu s Mirkem do školky pro jeho pětiletou dceru a má něco z něj, něco z její mámy a je naprosto nádherný je oba vidět, je nádherný vidět jak se kvůli ní mirek změnil, je hrozně vtipný jak s ní komunikuje a je hrozně vtipný a dojemný, jak se ona přede mnou stydí.
Rozbažuju se z toho ve stromovce a mám tu nádhernou nostalgickou melancholii, kterou pociťuju jenom v Praze a díky který odjakživa vim, kdo doopravdy jsem, když jsem na pochybách.
Sleduju padající listí ve stromovce a padaj ho stovky, tisíce, hraje všema barvama a je to krásný.
Utrácim 450 za zpáteční lístek na ostravskou dědinu a když se vrátim, můžu se svojí partnerkou zase svobodně komunikovat a povídáme si dlouho do noci a říkám jí, že jí miluju.
A že jí milovat budu.
A jestli jsme závislí sami na sobě místo prášků na spaní...
Tak je to kurva nádherná závislost.
Před léčebnou v polským pohraničí na mě nikdo nečekal. Nevybuchovaly ohňostroje, žádný rudý koberce, žádní fotografové, jen naprostý pusto a pocit totálně nových začátků.
Musel jsem jet autobusem do malého horského města, kam pro mne přijel táta. Když jsem se soukal z busu ven, shodil jsem taškou jakýsi plakát. V autobuse byl jen řidič. První slova, která na mne kdy kdo na svobodě vyřkl, byla tedy tato:
"TY PYČO JEDNA, CO MI TO TU SHAZUJEŠ?!"
Klepaly se mi ruce, seděl jsem u nějaký fontánky, pil redbull a kouřil. Všechno zalévalo slunce a já byl v naprostý extázi, chtěl jsem vykřičet do světa, že miluju život, že miluju sebe, že jsem překonal to olbřímí, nikdy nekončící peklo, odolal všem nástrahám, nedostal nějakou nemoc, z toho jak jsme si sami dělali jídlo v kuchyni, kterou jsme byli nuceni vytírat mopem na záchody, že jsem vydržel, když mi terapeuti odpírali hořčík na mou latentní tetanii a když mi vnutili ve slabý chvilce antidepresiva, který měli životu nebezpečný interakce s hormonama na štítnou žlázu a zhoršovaly mou nespavost, že jsem kurva vydržel ty nepřetržitý abstinenční příznaky, nespavost, psychický týrání...
Neměl jsem to všechno komu říct...
A pak přijel táta.
A já si s nim povídal a povídal a povídal a byl nejteplejší květen století, projížděli jsme nekonečnou, čim dál tím fatálněji vypadající krajinou a když jsme si mysleli, že už náš nemůže překvapit jaká se před námi tentokrát rozprostře scenérie, zaútočila na nás DALŠÍ, a viděli jsme obrovská jezera, větrný mlýny, naprosto nádherný louky, lesy a HORY a já si pořád řikal panebože panebože, tohle je ČESKÁ REPUBLIKA??? Bylo to spíš jak někde v kanadě, no prostě boží.
Pak jsme přijeli do města, kde jsem měl strávit co nejdelší možnou budoucnost, a sklaplo mi.
Vlezl jsem do paneláku, do čtvrtýho patra, kde sem přece žil v minulosti celej život(!!), a čekala tam na mě ONA, žena která mi nabídla nový začátky a bydlela v garsonce a byl tam s ní její divokej pejsek.
A tak jsem zatnul zuby, a zvládal to žití na extrémně malým prostoru ve třech jen silou vůle, miloval se s ní, chodil s ní na procházky, začleňoval se do její rodiny a byl celej den s ní, a další den s ní a pak zase další den s ní....
A začalo mi hrabat.
Musel jsem začít odjíždět. Na výlety. Na chatu mejch rodičů, na hudební festival, na filmovej festival...A ona začala bejt čim dál zoufalejší...
...Ale vydržela!
Přestála tuhle zkoušku!!!
Protože pak...
Jsme získali novej byt.
Nádhernej, prostornej byt, ve kterým teď píšu tyhle slova, ale zároveň nepíšu, protože bych si tim narušil uměleckou integritu psaní v přítomným času, a ten byt je za směšný peníze, a kterej uklízim a zušlechťuju a miluju podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí a jsem za něj vděčnej. Je to můj první byt v mým opravdovým pronájmu v životě a jsem za něj vděčnej, vděčnej, VDĚČNEJ!
Přestal jsem mít ponorku.
Přestal jsem užívat JAKÝKOLIV věci v tabletový formě.
Začal jsem tu svou přebaženou královnu ještě víc milovat.
Ale teď sedim ve vlaku do prahy a odjel jsem naprosto legitimně, před pár dny jsem dal výpověď v naprosto vyčerpávající a destruktivní práci a začínám bejt v napětí...
Za oknem nic neubíhá, je už dávno tma a blíží se Praha, hl. n. A mně se začíná svírat hrudník a polejvá mě horko...čím dál tim hůř se mi dejchá... no prostě mám úzkost.
Ale vim jak jí zvládnout.
Zavřu oči a začnu se soutředit na svůj dech.
Nádech výdech
Nádech výdech
Nádech ...výdech...a zpomal. Máš prevysoků rychlosť.
Zpomal...ták...vidíš, cejtíš to? Už se to lepší...špatně si dejchal, bodejť by si neměl úzkost. A seš taky hrozně skrčenej, narovnej se.
Nádech výdech
Nádech výdech...Hele srnka!
V hlavě.
Vidim jí naproti obrysu slunce a je na louce a za ní sou hory a jezero a to místo je jen v mý hlavě a to je na něm právě to nejlepší.
Přestanu slyšet kodrcání vlaku, přestanu slyšet hlučící lidi a otevřu oči.
Je mi fajn, úzkost ustupuje.
Už jsem jen v příjemným napětí...V OČEKÁVÁNÍ...
A je to tu.
Jako ve snách vystupuju z vlaku do toho nádhernýho smogovýho vzduchu a rozkašlu se z něj a první co vidim je Vítkov.
A Muzeum.
A tam někde je rádio wave a českej rozhlas!
A koleje a vlaky...
A kdybych měl čich, určitě bych cejtil hrozně zvláštní pach. Příjemnej familiérní pach.
Všechno svítí a to se mi hrozně líbí, líběj se mi ty neonový světla a jdu skrz hlavní nádraží, kde na mě čeká kamarád.
"Ahoj Pavle, rád tě vidim," řeknu mu pevným a vyrovnaným hlasem.
A on řiká, že mě nepoznal a je u vytržení, dokola opakuje, že sem někdo jinej, že sem úplně jinej člověk.
A pak volám Martinovi, že už jsem tu.
Vyjdu z vchodu Hlavního nádraží a on mě natáčí, dělá poslední záběry do dokumentu o mně, na kterým maká už 4 roky...
A mně to není uplně příjemný, měl jsem asi největší úzkost z týdle skutečnosti, ale udělám mu pukrle a pozdravim ho, protože to k tomu patří a udělá mu to radost.
A všichni tři procházíme skrz tramvaje a lidi a starobylý budovy a já se dostávám do euforie.
Nějakou dobu jsem nic necítil, nepociťoval jsem žádný vjemy ani žádný emoce, ani prostě nic...
Teď ale jo, teď jo, TEĎ KURVA JO!
Vidim Prašnou bránu a příšerně se mi ve večerním podzimním světle líbí, fotim si jí jak nějakej turista.
Vidim nápisy na zdech a a příšerně se mi líběj, fotim si je jak nějakej turista.
A směju se a nadšeně klukům řikám, jak moc super to je!
"JE SUPER PO 11-TI MĚSÍCÍCH BEJT V PRAZE KLUCI, JE TO NAPROSTO BOŽÍ!"
Chci křičet a chci se strašně smát, ale nějakej blok ve mně mi to ještě nedovoluje...A tak to štěstí držim zatim v sobě a sem ho plnej a chci vidět všechny, kterým na mně kdy záleželo a chci se se všema bavit a vnímat jejich emoce a pocity a popisovat jim ty svý a ROZBAŽOVAT se nad tim jak je svět nádhernej...
Ale na to můj první společník ani místo nejsou zrovna ideální.
Potkávám totiž Klobouka v zaplivaný hospodě čtvrtý cenový v Holešovicích, je to cynickej a sarkastickej a metalovitej Klobouk, ale mám ho rád, je to můj kámoš a tak přistupuju na jeho rozervanou psyché a objednávám si KOSKENKORVU a k tomu čaj, a barman na mě hází kyselý ksichty a Klobouk má čim dál cyničtější řeči, mluví o tom jak ho vyhodili ze psajtrencový akce, kde byli všichni lidi na papíru a on jim předváděl svou ofenzivní báseň, ve které je velice promyšleným způsobem nabádal k sebepoškozování a sebevraždě, aniž by si to uvědomoval, ale je vtipnej a furt se něčemu tlemíme a...a....ale...
Moje radost se snižuje.
Možná nebyla uplně využita...
Ovšem pomalu se s tim smiřuju a to už přicházej Honza a jeho slečna/dáma/milfka a radost zase roste a probíráme všechno možný a nemožný a milfka je trochu rušivej element, skáče všem do řeči a řekl bych, že moc nechápu její vibrace, pokud se to tak dá nazvat a a jdou na brko, a já se nechci stranit, tak se přidávám...
Ale kouřim jen cigaretu.
Pohled na brko mě zneklidňuje...
Prohulenejch 12 let není málo.
Ty autisticko-schizofrenní stavy po thc fakt nebyly málo.
Zničily mě.
A já si to sakra dobře uvědomuju, takže hulení už prostě ne.
Loučíme se s milfkou a Kloboukem a dovídám se, že Honza má volnej byt, takže ho začnu pomaličku přesvědčovat, jestli by u něj byl možnej nocleh, protože odjezd ranním vlakem vidim jako čim dál méně pravděpodobnej...
Štěstí už je téměř pryč, střídaj ho obavy z toho CO ŘEKNOU LIDI.
Vim, že jsou na mě zvědaví.
"Tyvole...Doufám, že nebude nějaký: KLAVIKUUU, KLAVIKUUU, TYS BYL V PAKÁRNĚĚ?? TO JE CHUDÁÁÁK," řikám Honzovi.
Přicházíme k národní galerce, kde je koncert jednoho z mejch nejoblíbenějších interpretů. Bedlivě očekávám útok lidí. Vidim první skupinku. Na všechny se vědoucně usmívám, sleduju je jen alkoholově napojeným vědomím a většinou se mi líbí, co vidim.
Vcházim do budovy, tam potkávám další lidi, dýdžejce Evě Poráčkový líbám ruku, řikám: "Dobrý večer slečno," a ona se přitom hihňá a ptá se: "Ako sa máš?"
Odpovídám, že "perfektně," a myslim to naprosto vážně.
Pak si kupuju lístek za 700 korun na svýho uplně nejvíc nejoblíbenějšího elektronickýho interpreta a začíná koncert, kterej je epickej, světelnej, velkolepej a.... a....
Vůbec mě neoslovuje.
Dnešní noc zkrátka není o hudbě, je o lidech, radosti a návratu na místa činu z jiného úhlu pohledu.
Někdo mi ťuká na rameno a je to kamarád, se kterým sme zažili pár pěkně hnusnejch věcí, jako třeba že jsem mu vypil tekutý LSD za 5000 korun a on mi pak chtěl vzít můj noutbuk a odvízt si ho jako zálohu.
Vědoucně se na něj usmívám, řikám mu že vypadá dobře, a tentokrát se ho neptám jestli nemá ňáký šňupání, musí to pro něj bejt dost nezvyk. Ptá se: "Miloši pudeš na cigáro," a já v tom paranoidně vytušim nějaký vedlejší úmysly, tak řikám, že ne, že budu u baru.
A pak jede dál koncert a já se při něm trochu odvazuju, jsem v zadních řadách a jako jeden z mála lidí tancuju. A při Peak Magnetic vytahuju zapalovač a svítim nim ve vzduchu jakože "vajb vole," a kamrádka Vendula pořád opakuje: "Klaviku to je tak super, že tu seš, to je moc super, že tu seš."
A já vim, že má pravdu.
Pak už je hluboká noc, a Honza chce furt pokračovat a rozbažuje se víc a víc a já už sem všeho plnej a jsem v pozici tahatele domů ale taky sem v tý CHYTRÝ a UVĚDOMĚLÝ pozici a tak mu řikám ať tolik nechlastá, že mu bude hrozně a zkoušim mu nosit aspoň jídlo a vodu, protože třeba mně to opici extrémně zmírňuje, tak mám jakože dojem, že na jiný lidi by to tak mohlo fungovat taky, ale Honza stejně nic nechce...
A tak trpělivě čekám, dál se bavim s lidma a jeden moderátor z rádia wave mě extrémně chválí a řiká "Podívej se na mě, já sem na emku, makám tu někde v kanclu, a ty žiješ svůj život BEATNIKA, JEDEŠ PROSTĚ SVOU ŽIVOTNÍ CESTU A VIDIM TĚ V JINÝM SVĚTLE, I KDYŽ SEŠ MENŠÍ, TEĎ MĚ PROSTĚ PŘEVYŠUJEŠ, KURVA KLAVIKU TY SEŠ UPLNĚ NĚKDE JINDE," a furt to opakuje a opakuje a já sem z toho nesvůj, ale zároveň mi to samozřejmě dělá moc dobře, protože tohle je první taková pochvala svýho druhu, kterou slyšim.
Pak konečně odcházíme a Honza furt opakuje:
"Ty seš mnohem střízlivější než já, to je poprvý v historii, kdy si střízlivější než já, jak je to možný, jak je to jen možný??"
A já mu s úsměvem dávám za pravdu, a je docela těžký zůstat při tom pokornej, protože kdyžj ste střízlivější než ostatní, dává vám to jistou moc nad lidma se kterou musíte zacházet strašně opatrně...
Zaplujeme do činžovního domu a byt překonává moje očekávání, je naprosto psychedelickej a je na letný a je svým polorozbořeným, kyselinovým způsobem nádhernej, vypadá jak interiéry z filmu Návrat Idiota, vypadá jak Pavel Liška a Saša Gedeon dohromady, a když se kouknu na lednici, je tam Úmrtní list.
Parte.
Prostě úmrtní oznámení.
O Honzově družce, co umřela na rakovinu.
Ale já se toho nelekám, dokonce trochu cítim přítomnost tý slečny, pamatuju si jí, znal sem jí a Honza se mi snaží ukázat jak se mám správně sprchovat pošramocenou hadicou ve vaně a je totálně ožralej a je to dost vtipný.
Po "spánku," kterej moc jako neproběhl, mi ukazuje v kocovině Honza nejnovější pc hry a já smutně konstatuju, že mi přijdou všechny stejný, a jediný co mě trochu zaujme je Quantum Brake, což je přecijen od tvůrcu Maxe Pejna, tak ještě aby mě to nezaujalo, žejo.
Procházíme znovu Letnou a já jsem znovu šťastnej, že tam jsem, sice nevyspalej a s lehoučkovou kocovinou, ale šťastnej, šťastnej, šťastnej a vidíme Mirka.
Mýho kamaráda Mirka, se kterým sem se seznámil už ve školce a je to jeden z lidí, kterýho mám doopravdy rád.
A chci ho obejmout na přivítanou, dát mu francouzáka a zařvat: "ČAU VOLE," ale udržim se, jen mu stisknu ruku, zpříma mu pohlídnu do očí a řeknu:
"Vítej v mým reálným světě."
................................................
Jdu s Mirkem do školky pro jeho pětiletou dceru a má něco z něj, něco z její mámy a je naprosto nádherný je oba vidět, je nádherný vidět jak se kvůli ní mirek změnil, je hrozně vtipný jak s ní komunikuje a je hrozně vtipný a dojemný, jak se ona přede mnou stydí.
Rozbažuju se z toho ve stromovce a mám tu nádhernou nostalgickou melancholii, kterou pociťuju jenom v Praze a díky který odjakživa vim, kdo doopravdy jsem, když jsem na pochybách.
Sleduju padající listí ve stromovce a padaj ho stovky, tisíce, hraje všema barvama a je to krásný.
Utrácim 450 za zpáteční lístek na ostravskou dědinu a když se vrátim, můžu se svojí partnerkou zase svobodně komunikovat a povídáme si dlouho do noci a říkám jí, že jí miluju.
A že jí milovat budu.
A jestli jsme závislí sami na sobě místo prášků na spaní...
Tak je to kurva nádherná závislost.
Konec
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za přečtení!