Life in NJ
Ještě před rokem sem čuměl na Mikuláše na xichty v blázinci a teď tu sem za slušnýho kluka. Před rokem jsem neměl nic a teď tu sedim v nádherným, velkým bytě, kterýmu platim nájem, s ženskou kterou miluju a s jejím bráchou, kterýmu bude 40, jeho ženou, díky který tenhle byt máme a s jejich dvěma dětma, desetiletým klukem a třináctiletou holkou, ze kterejch sem docela nesvůj. Nevim jak s nima komunikovat, protože jsem taky tak trochu dítě a ještě mám v živý paměti, jak hrozně mě vytáčelo, když na mě mluvili dospělí nesprávným způsobem. S malejma holkama bych to ještě zvládl ale malí kluci jsou fakt oříšek.
"Ehm...ty...no....Vašíku. Dáš si ještě brambůrky nebo šťávu?" Zeptám se zmateně a on se koukne asi tak o deset kilometrů mimo mý zorný pole a řekne:
"Jo, šťávu bych si dal."
Tak se zvedám a jdu pro ní a během toho přemejšlim, že to není moc dobrý, že se nás šest takle pohromadě moc nemá o čem bavit, šest je zkrátka fakt hodně, občas se stává, že ty děti zapomenou, že tu sme a začnou se bavit s rodičema o svejch interních věcech jako co dělá jejich pes a co dělali ve škole a my s Danielou jenom tiše sedíme a trpělivě čekáme až na nás přijde řada a když už přijde tak její švagrová se začne bavit jen s ní a její brácha se začne bavit jen se mnou a děti mezi sebou o jůtůberech a to mi prostě nepřijde správný.
A pak mi dojde že bych to mohl jako nějak oživit, dodat tomu nějakou pevnou kostru, nějakej NOSNEJ PŘÍBĚH a tak du do ložnice tam až maniakálně probírám svoje šuplíky a ozývá se RACH, BUUUM, TRACH, DŽŽ, RUMBUBLABLA a když to trvá už celkem dlouho, přijde Daniela a řekne mi ve dveřích:
"Lásko, co to hledáš?"
"ŽÁKOVSKOU KNÍŽKU, CO MI DALI RODIČE, VÍŠJAK TADY BYLI A DALI MI ŽÁKOVSKOU KNÍŽKU Z TOHO JAK SEM BYL V ŠESTÝ TŘÍDĚ, JÁ JÍ HLEDÁM A AŽ JÍ NAJDU, UKÁŽU JÍ DĚTEM A BUDEM SE MOCT MÍT O ČEM BAVIT!"
"Aha, no já bych tě jen chtěla upozornit, že nejenže to dělá strašnej hluk, ale máme tu návštěvu, takže je to vůči ní i docela neslušný..."
A tim mě automaticky nasere.
Protože já se přece snažim o něco STRAŠNĚ DŮLEŽITÝHO čim chci oživit celej večer!!! A vona to celý otočí tak, že je to vlastně naprostá, zrůdná, fatální chyba.
"Ehm...ty...no....Vašíku. Dáš si ještě brambůrky nebo šťávu?" Zeptám se zmateně a on se koukne asi tak o deset kilometrů mimo mý zorný pole a řekne:
"Jo, šťávu bych si dal."
Tak se zvedám a jdu pro ní a během toho přemejšlim, že to není moc dobrý, že se nás šest takle pohromadě moc nemá o čem bavit, šest je zkrátka fakt hodně, občas se stává, že ty děti zapomenou, že tu sme a začnou se bavit s rodičema o svejch interních věcech jako co dělá jejich pes a co dělali ve škole a my s Danielou jenom tiše sedíme a trpělivě čekáme až na nás přijde řada a když už přijde tak její švagrová se začne bavit jen s ní a její brácha se začne bavit jen se mnou a děti mezi sebou o jůtůberech a to mi prostě nepřijde správný.
A pak mi dojde že bych to mohl jako nějak oživit, dodat tomu nějakou pevnou kostru, nějakej NOSNEJ PŘÍBĚH a tak du do ložnice tam až maniakálně probírám svoje šuplíky a ozývá se RACH, BUUUM, TRACH, DŽŽ, RUMBUBLABLA a když to trvá už celkem dlouho, přijde Daniela a řekne mi ve dveřích:
"Lásko, co to hledáš?"
"ŽÁKOVSKOU KNÍŽKU, CO MI DALI RODIČE, VÍŠJAK TADY BYLI A DALI MI ŽÁKOVSKOU KNÍŽKU Z TOHO JAK SEM BYL V ŠESTÝ TŘÍDĚ, JÁ JÍ HLEDÁM A AŽ JÍ NAJDU, UKÁŽU JÍ DĚTEM A BUDEM SE MOCT MÍT O ČEM BAVIT!"
"Aha, no já bych tě jen chtěla upozornit, že nejenže to dělá strašnej hluk, ale máme tu návštěvu, takže je to vůči ní i docela neslušný..."
A tim mě automaticky nasere.
Protože já se přece snažim o něco STRAŠNĚ DŮLEŽITÝHO čim chci oživit celej večer!!! A vona to celý otočí tak, že je to vlastně naprostá, zrůdná, fatální chyba.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za přečtení!