Moje druhá dovolenka

V léčebně si o mě dlouhou dobu mysleli, že sem emočně plochej. V podstatě to i byla pravda, protože abstinencí sem se vrátil nejdřív do batolecího věku a postupně sem rostl. Psychicky sem začal tak na sedmi letech a poprvý sem si toho všimnul, když sem měl jeden ze svejch  prvních panických stavů úzkosti. Byl sem ještě na příjmovým oddělení, sádra z ruky už byla pryč a seděli sme na terapeutický skupině s psychologem, což bylo vlastně mnohem lepší než na Harmonii, protože mezi Feťákama sem se od začátku cejtil líp a hodně sem trpěl tim, když se mnou později komunikovali, mluvili na mě a KRITIZOVALI MĚ jen a pouze zkurvení alkoholici.
Seděli sme v tělocvičně a adiktoložka Lucka řekla: "Nám feťákům se nedá věřit, všichni manipulujem, haha." Druhá Lucka řekla: "Miloši, je ti dobře? Celej se klepeš a seš bílej jako smrt."
První lucka byla zavalitá a ne moc hezká a bylo jí okolo třicítky. Sypala si deset let piko do kafe. Druhá byla z Modřan, šlehala si subutex, měla rozpíchaný žíly a tělesně vůbec nevyzrála. Taky jí bylo okolo třicítky a měla hrozně krásnej obličej s výraznýma rtama, očima přes celou hlavu a s ultračernýma vlasama. Docela sem se do ní zamiloval. Ale jenom proto, že oči měla jako Anna. Možná ještě hezčí. Zelenohnědý cvrnkací kuličky...No a tehdy sem si na Annu zase vzpomněl. Po roce a půl kdy jsme se neviděli. Ale nic sem s tim nedělal. Věnoval sem jí příliš mnoho úsilí za příliš dlouhou dobu a už sem jí prostě nechtěl dál řešit. Jenže sem v ní byl uzamklej. A když sem nenapsal já jí, napsala ona mně.

"Jestli pořád nevíš kam na druhou dovolenku, mohl bys jet za mnou do Litoměřic." Přišla mi tehdá na začátku dubna zpráva. Na komunitě Harmonie, která byla jen dvě patra nad detoxem, už sem byl nějakou dobu, pokusil se o útěk a skoro všechny nenáviděl. Hlavně sem v sobě ale potlačil a zabil úplně všechny city. A moje hypersexuální terapeutka Sabina tohle neviděla ráda. Myslela si, že sem podivnej pavouk na Ataraxu, co je hodně chytrej a hodně divnej a nezajímaj ho ženy. Fakt sem si emočně plochej i připadal. Dokud jsem nezačal mluvit o Anně.
Dlouho sem na skupinách a komunitách nevěděl jak na to, jaký téma je pro mě nejdůležitější. Ale potom, co jsem po totálním rozhodnutí odejít řekl, že žádám o opuštění léčby a bylo mi s ledovým klidem řečeno ať se tedy dostavím do ošetřovny, už musel nastat zlom. A tak sem se se slzama v očích rozhovořil. O tom jak moc pro mě Anna znamená, o tom že jí bezvýhradně už 4 roky miluju, o tom, jak nemůžu navázat žádnej vztah, protože každá slečna na mě pozná, že sem uhranutej jinou, a o tom, jak když sem jí potkal, bylo to jakoby nekonečnou šeď prostoupilo extrémní světlo.
"Ty seš romantik?" Zeptal se mě zaraženě alkoholik Petr.
"Samozřejmě." Řekl jsem tehdy ještě nechápajíc, že pro ně je tahle vlastnost vlastně výjimečná...

A terapeutce Sabině vypadly oči z důlků. Tehdy se na mě začala koukat jinak. Jako na zničeného člověka, který si nesl své břímě nešťastné lásky a ničil se hlavně kvůli tomu. Začala hltat každé mé slovo a chtěla vědět každý detail o Anně. Dávala mi najevo podporu, která u nikoho z týmu doposud neexistovala. Skupinu má vyprávění o Anně taky zajímala. A rozhodlo se, že mou situaci s ní musím finálně vyřešit. Že jí mám jet říct, že jí miluju.

Bylo 8. dubna a jel jsem z Bílé vody autobusem do Prahy a odtamtud ihned do Litomeřic. Vstal sem v pět ráno z postele. To neznamenalo, že bych se probudil. Nikdy sem nespal. Bylo to přes 700 kilometrů, trpěl sem už přes 4 měsíce abstinenčníma příznakama a málem sem nestihl autobus.
"Hm. Nemůžu se dostat do skříňky." Stál sem zaraženě u zámku a nechápal, proč do něj nepasuje klíč. Jako vždy se mi klepaly ruce. Zbývaly dvě minuty.
"UHNI." Zařval kriminálník Vlasta a vyrval holýma rukama plechová dvířka, abych si mohl vůbec vzít boty. Vlastu sem měl celkem rád.

Jel jsem s mladou pražandou Dominikou a klientem z komunity Fénix, Danem, což byl takový ten prototyp muže. Silnej chlap od rodiny, se kterým sme se měli rádi a byl mi oporou. Hulil 5 gramů denně a chlastal. Každej pražák, každej feťák, každá mnohočetná závislost pro mě byla požehnáním. Vždycky, když sem potkal narkomany z příjmovýho oddělení, bylo to jako vrátit se k rodině od zapšklejch, nudnejch a především nezajímavejch alkoholiků. Alkoholici řešili rozvody, alkoholici řešili pohřby, alkoholici se tvářili jako že vůbec neznají nespavost, stavy šílenství a halucinace. S feťákama z příjmu jsem měl pořád co řešit, lezl sem s nima po stromech, po zdech, měli sme teploty, křeče do břicha a tudíž sem zjistil, že moje absťáky sou stejný a dokonce horší než od Subutexu. Zkrátka feťáci mi dávali fakt hodně. Alkoholici? Vůbec nic. Jen mě dusili a jebali a nenáviděli za to, že se od nich liším.
Ale dominika byla mladá a ještě tolik nezničená životem. Prokecali sme skoro celou cestu během ubíhající Jesenické, královehrádecké a bůhvíjaké další krajiny. Nevyspalost byla ovšem příšerná.

Po šesti hodinách v autobusu s konečnou na černým mostě sme se rozloučili s Danem a nastoupili do metra. Pohltila mě okamžitá změna barevného spektra. Všechno najednou šlo do žluta a začalo strašně svítit. Stávalo se mi to. Zpočátku sem z toho měl euforii, ale poté silné stavy úzkosti. Sevřený hrudník, pocení dlaní, neopodstatněný strach. Tentokrát sem se ale cítil nabitej. Nabitej prahou, nabitej cestou, nabitej sexy blondýnou Dominikou. Vagon metra svítil a já byl vzrušený tím, že se konečně vydávám do civilizace mezi vzdělaný a inteligentní lidi, mezi normální přízvuk, mezi žádné: "BO, PYČO, ŠULANKY, DAM SI TURKA, NEJLEPŠI SOU KABATI, ZEMAN JE NEJ, MAŠ DIVNOU MUZIKU," a podobně. Byl sem v Práglu. Byl sem mezi svými.

Rozloučil sem se s Dominikou a vystoupil v Karlíně. Náhle přišel masivně familierní pocit. Věžáky, prosklené budovy, slušně oblečení lidi, všechno působilo tak neuvěřitelně!! Fascinovaně sem to sledoval, byl celý v černém a procházel velice svižně ulicemi s podezřele vypadající s taškou v ruce. Poprchávalo, pršelo mi na hlavu a mně to bylo jedno. Byl sem chronicky nemocný už takovou dobu, že jakkoliv se před čímkoliv chránit pro mě ztratilo už dávno smysl. Nevyspání o sobě dávalo hodně vědět. Netoužil sem po ničem jiným, než se konečně vyspat, konečně si odpočinout, konečně vypnout. Myšlenkový trysk jel dlouhodobě naplno, přemýšlel sem překotně, zrychleně a přehnaně takovou dobu, tak dlouho sem snášel šikanu od alkáčů, tak dlouho dělal rajony, chodil na rozcvičky a trpěl...Proč sem prostě nejel na chatu, kde bych byl uplně sám a odpočinul si?
Naproti mně lékárna. Bylo to jasný. Koupil sem si spací čaje a Hypnox forte. Spací čaje sem užíval po celou dobu léčby, ale chtělo to tomu pomoct. V léčebně by určitě měli radost. Jednalo se samozřejmě o hrubé porušení pravidel.

Zase metro, zase lidi, Mekdonald, zase pocit síly, holešovice, chvilička čekání a....přišla Ona.
"Ahoj Miloši." Řekla svým líbezným, šeptavým hlasem a přistoupila ke mně.
- Tyjo to byla vždycky tak velká jaktože je tak vysoká má tak krásný šaty koukni se jak je hrozně elegantní tak hrozně jí to sluší koukni jak krásný má pořád vlasy a ty oči a ty rty co tady dělám panebože buď silnej seš celej v černým máš z toho pocit síly ničeho se nebojíš seš v praze a je tu anna tak něco kurva řekni - 
"Ahoj. Seš nějaká vysoká." Pokusil sem se potlačit proud myšlenek a objal ji. Nastoupili sme do autobusu.

Zabil sem v sobě úzkost. Hodil sem se do módu: "Mam tě celkem v pyči," a dával to anně dost najevo. Komunikoval sem s ní lehce povýšeným tónem a nad věcí, házel sem nadrzlé vtípky a v černých kanadách se cítil, že to celkem zvládám. Seděli jsme uplně na posledních sedadlech a přede mnou se táhla klikatá ulička a za okny ubíhající Bulovka a holešovice.
- Tady ses předávkoval tady si zvracel hele jak je to všechno šedivý vypadá to odporně tady si upadl na zem tady si znova blil tady na tebe křičeli tudyma si utíkal z nemocnice - 
"Drž hubu kurva." Řekl sem potichu svýmu hlasu v hlavě. Anna tomu vůbec nevěnovala pozornost. Jela si tu svou.
"...No a tak sem začala brát pravidelně elesdé. Mně stačej jenom třetinky a protančim celou noc. Je to hrozně fajn. Elesdý je něco, co ke mně patří, je to...skoro jako moje součást, víš?"
"Aha....já myslel, že ti halucinogeny nedělaj dobře..."
"Naopak. Hele a...proč si tak zelenej? Nemáš žádnou nemoc, že ne? Nechytil si v tý léčebně něco?"
"Co? Co bych tak asi měl chytit?"
"Já nevim...třeba žloutenku...nebo aids!" Vyhrkla.
"Anno. Nic sem nechytil. A i kdyby jo, není to jedno? Stejně spolu nespíme." Odfrkl sem posměšně.
"Hm... Když ty...nevypadáš zrovna zdravě. A jak to máš s těma...Práškama? Ty si teda nesmíš vzít vůbec žádnej?"
"Asi ne. Máte ve vile nějaký?"
"No to asi máme...myslím, že docela dost..." Zarazila se. "Ale já bych fakt nerada...abys mi tam nějakou nemoc zanesl, víš."
A v tý chvíli sem se na ní podíval. Najednou mi to všechno došlo. Anna byla jednou z mejch drog. Byla chodící fet. Naprosto psychedelická žena na který sem byl závislej a netoužil po ničem jiným než jí fetovat. Všechno se zase rozsvítilo. Závrať. Podlaha se pode mnou nebezpečně zhoupla. Vybavil sem si ten sjetej stav, ten pocit, když sem jí viděl prvně a v tý chvíli sem zjistil, že tu holku vedle mě vlastně vůbec neznám. A poprvý nastoupil ten zvláštní jemnej kopanec do žaludku. Jel sem na místo kde sem byl před čtyřmi lety sjetej, se ženou která mě znala permanentně sjetýho a já jí poznal naprosto sjetej. A teď sem s ní měl trávit víkend v naprostý střízlivosti. Věděl sem, že tohle není moc dobrý.

Přijeli sme do Litoměřic a procházeli sme se.
"Tyjo slyšíš jak mluvěj všichni normálně, vlastně bez přízvuku? To je tak hrozně fajn," opakoval sem pořád.
"Uhm. Hele chtěla sem ti říct, že tě nebudu nijak provokovat. Budeme mít hezký víkend a nebudu tě nijak popuzovat ani popichovat, co ty na to?" Řekla anna se svou zvláštně šeptavou dikcí.
"To sem rád. Občas si to docela dělala no. Hodně si mě tím rozhazovala."
"Ano, ale to jen proto, že ty si býval divnej. Býval si takovej....agresivní."
"Pasivně agresivní, Anno. A ty se divíš? Dávalas mi k tomu silný důvody." Řekl jsem, zatímco jsme procházeli náměstím.
"Najíme se tady? Je to tu docela fajn." Změnila téma.

V restauraci bylo tak příjemně... Užíval sem si luxusní prostor, že vedle mě během jídla není 25 lidí, koukal sem na ní a pořád hrál svou pózu drsňáka, kterýho jen tak něco nerozhodí. Občas sem si ale ulít.
"Je to fajn tady jen tak sedět. Sem moc rád, že tu sem Anno."
"Uh-hm. To si měl ten nos vždycky takle nakřivo?" Prohlížela si mě.
"Myslim, že vždycky."
"Ty si ale opravdu hodně zhubnul viď? Kolik si vlastně shodil?" Koukala se na mě pořád zkoumavě.
"16 kilo." Řekl jsem s absolutním pokr fejsem.
"Pááááni." Protáhla.
Sebevědomě jsem se teda zvedl a šel zavřít dveře od restaurace. Hrudník vypjatý, břicho zatažené. Jediné, co mě trápilo, byla má poněkud větší prsa. Byli jsme v restauraci uplně sami. Vrátil jsem se na místo.
"Nepřemejšlel si nad tim, že bys mohl začít posilovat?" Zeptala se.

Autobusem sme vyjeli do její domovské vesničky nad Litoměřicema. Počasí bylo až nepříjemně dubnové. Zvláštní sychravo, deštivo a podivné dusno. Smog z Ústí nad labem a snad i z prahy. Najednou sem si plně uvědomoval kde sem a co tam dělám. Nedejchalo se mi příjemně. Intenzivně sem vnímal hnus ve vzduchu. Přestávalo mi být dobře.
Došli sme k bráně na obrovský pozemek. Majestátní, honosná vila se tyčila na travnatém kopci v oklopení lesů, stromů a zahrad. Přišli sme k proskleným dveřím a mně se vůbec nechtělo dovnitř.
- Nebyl si tady čtyři roky si tu s ní ste tu uplně sami nemáš sebou doktora není tu nikdo kdo by ti mohl pomoct seš tu s ní je to ona a vlastně jí vůbec neznáš podívej jak je krásná nemáš na ní nikdy na ní mít nebudeš pět měsíců si se nenapil nesmíš pít nesmíš si vzít prášek jediný co můžeš - 
Zapálil sem si. Začal sem kouřit jednu od druhý. Prostě sem seděl, kouřil a nekomunikoval. Ona na mě zaraženě hleděla.
"Nedáš si pivo?"
Koukl sem se na ni.
"Anno, já nemůžu pít. Jsem na dovolený z léčebny, chápeš?"
"Ajo, promiň. A birella můžeš?"
Můj pohled asi mluvil za všechno.
"Bože... ty nemůžeš ani birella?? To musí bejt strašný." Zazpívala svou dikcí.
"Jo, je to strašný."
"A kouříš tolik, že si nervózní nebo takle kouříš normálně...?"
"Mívám úzkosti Anno. Hodně silný. Mám jí zrovna teď."
"Fakt? A co ti na to pomáhá? Hmm - máme tu třeba meduňku! Chtěl bys meduňkovej čaj?" Řekla, a já jí prozradil, že piju meduňkový čaje každej večer, a že je nade vše miluji.
"Tak já ti natrhám." Zašeptala a k mému úžasu jsme šli opravdu natrhat čerstvou meduňku na zahradě. Bylo deštivo, byli jsme uprostřed ničeho, ale Anna mi trhala meduňku. A tehdy mi došla významná věc.
Pokud už mi Anna splní přání, dokáže jej splnit nejlépe jak umí. Je to zkrátka... Žena, co plní má přání tím nejlepším možným způsobem. 

S meduňkou jsme si sedli k vyhaslému krbu a vysouvací televizi s obřím audio systémem. Začal sem si pouštět svoje oblíbené interprety, ale cítil se pořád stejně. Ona si sedla na zem a protahovala se. Pod tílkem se rýsovala dokonalá ňadra, labutí šíje se zakláněla dozadu, měla zavřené oči a svůj klasický drdol. Byla tak krásná, že ste tu krásu prostě museli brát s rezervou, jinak by vás uplně pohltila. Musel sem na ní koukat jak na obrázek z katalogu, jako na něco neživého. Pokud bych si zcela připouštěl, že je živý a dýchající tvor, prostě bych to nezvládl. Působila tak sebejistě, všechno jí zkrátka patřilo. Krb věděl, že jí patří, dřevo vědělo, že jí patří, hudba věděla, že jí patří, okolní svět věděl, že jí patří. A ona nikdy nepatřila nikomu. Pak řekla:
"Hele co mám."
A vytáhla malý syntezátor k laptopu. Zapojili sme ho a začali skládat, ale já se cítil pořád stejně. Byl sem hrozně vyčerpanej, v obrovským napětí. Opouštěl sem pózu drsňáka, protože sem se chtěl uvolnit. Ale vedle ní a v cizím prostředí sem se zkrátka uvolnit nemohl. Uvědomil sem si jak obrovskou chuť mám na pivo nebo na víno. Taková doba! Přišlo mi, že napít se piva bylo mé základní právo. Jenže po návratu mi měli brát moč. A i tak bych se nenapil. Přišlo mi, že bych zradil sám sebe. Bylo trochu zvláštní, že u léků sem to tak zrovna nevnímal. Léky byly něco, co jsem jedl každej den pod dozorem. Ať už hormony na štítnou žlázu nebo jsem dostal občas paralen na mé absťáky, co se projevovaly jako těžká angína, jedl sem je. Ale kde byla ta hranice, kdy už nešlo o užívání, ale zneužívání a jak jsem měl poznat, že ta hranice nastala? Alkoholik se nesměl ani jednou čehokoliv napít, znamenalo to, že správně by práškař neměl polknout ani jedinej prášek? Nevěděl sem. Jako o spoustě věcí týkajících se léků, nás práškaře o ničem takovým nikdy nepoučili. Alkoholici měli přednášky, tisíce knih, znali sakra dobře svého Nepřítele. My neměli nic, nevěděli jsme s čím bojujem.
"To je dobře, že sme se na sebe nevysrali." Prohlásila Anna, zatímco jsme skládali.
"Proč bysme se na sebe měli vysrat?" Zeptal sem se zaraženě.
"Ty hádky co mezi náma byly...To, jak zlej si na mě bejval...To, cos o mně psal do tý povídky...Že sem hloupá a tak..."
"To všechno se dělo z nějakýho důvodu, Anno."
"A povíš...mi z jakýho?"
"Půjdem se projít a tam ti to řeknu, jo?"

Anna mi udělala kotel kafe. Vyžahl sem ho hned po meduňce. Začaly se mi zase třást ruce. Byly dvě možnosti. Buď začnu být fakt hodně depresivní nebo fakt hodně agresivní. Upozornil sem jí na to. Venku bylo dusno a uvnitř strašnej chlad. Nefungovalo jim topení. Šli jsme. Všechno působilo neuvěřitelně smutně. Ráno jsem vyjel na druhé straně republiky, kde mě hlídali, kde jsem byl v kleci a najednou sem byl s Ní a měl sem bejt uvolněnej a svobodnej a šťastnej, ale vůbec sem nebyl šťastnej a vůbec sem se svobodně necítil. Byl sem v kleci pořád, akorát mnohem, mnohem větší. Moje první dovolenka byla zašívárna s tátou na chatě. Byl sem neustále pod jeho dozorem, byl sem mimo léky, byl sem prostě v chráněným prostředí na druhou. No, zas tak chráněnej sem nebyl, v panický atace sem tam skočil v únoru do řeky. Teď sem ale chodil po bezútěšný litoměřický krajině se ženou, co sem dlouhodobě miloval, měl v hlavě totální guláš a nebyl chráněnej ani trochu. Všude okolo nás byly travnatý deštivý lučiny, stromy a pošmourno. Civilizace nikde. Přijel jsem z ostravský prdele do prdele český. Sevřenej hrudník, srdce bušilo tak, že to bolelo... a furt sem kouřil.
Dostali sme se k jakémusi výběhu, kde pravděpodobně bývali koně.
"Tak...No...jestli mi chceš něco říct, tak...můžeš..." Řekla. To byl na Annu nezvykle silnej krok. Obvykle nechávala věci prostě plynout.
- To už je to tady? No tak teda dobře. Pomyslel sem si celkem klidně. Proud myšlenek najednou ustal.
"Já... prostě... jak sem bejval na tebe zlej....bylo to z toho důvodu....že....tys mi nedávala to, co jsem potřeboval...Vkládal sem....do tebe....hrozný úsilí, hroznou energii, co se mi nikdy nevyplatila...Chápeš?" Řekl jsem třesoucím se hlasem.
"Miloši....ale já sem přece nikdy nechtěla abys do mě cokoliv vkládal. Když ses rozhodl, že chceš abych...přijela...Když ses rozhodl se mnou být o víkendech...Všechno to bylo tvoje rozhodnutí."
"Já vim...ale přišel sem kvůli tobě o koncerty, dělal si kvůli tobě planý naděje, pořád sem na tebe čekal...A nikdy se to nevrátilo. Za ty čtyři roky se to nikdy nevrátilo, Anno. Ani náznakem."
Chvíli sme mlčeli.
"To si...přijel kvůli tomu abys mi tohle řekl?"
"Ne. Přijel sem kvůli tomu...abych ti řekl... že..."
"...No?"
"...že tě pořád miluju."

Ticho.

Fouká vítr.

Šum deště a hukot větru.

Váhavě se na mě zadívala.
"Ale...tohle sme přece už řešili...psal si mi to a říkal si mi to už několikrát....A několikrát jsem ti řekla, že mezi námi... Nic není a nikdy nebude."

A najednou sem si to uvědomil. Všechny ty rozhovory, kdy jsem jí žádal ať jsme spolu, kdy jsem jí dával najevo, jak hrozně jí miluju. Vytěsnil sem to, zapomněl sem na to! Ale bylo to pořád tam. Jenže její odmítnutí probíhala velice váhavě a buď jsem se po nich zcela zničil nebo mi byla sdělena skrze písmenka četu nebo esemesek, kterým jsem vůbec nevěnoval pozornost. Tentokrát jsem o tom ale věděl. Odmítnutí jsem pociťoval kurevsky moc.
"Máš pravdu....tys mě odmítla mockrát....Zapomněl sem na to." Řekl jsem a oči se mi zavalily slzami. Náhle jsme se ocitli na obrovské skále, ze které byl výhled na celou krajinu. Pršelo, foukal vítr a Anna mě objala. Brečel sem. Nic sem neříkal, jen sem se třásl a tekly mi slzy. Byl sem fakt naprosto v prdeli a tohle byl ten nejpravější důkaz. Objímali sme se dlouho. Když se odtahovala, na maličkou chvíli ke mně přistrčila obličej. Měla ho tak blízko jak jen to šlo. Chtěla polibek, kterej mezi náma nikdy neproběhl? Doufal jsem, že ne. Odtáhl jsem se.
"Anno....já se bojim, že...tě asi budu milovat už napořád. Ono to nikdy nepřejde."
"Proto jsem navrhovala abychom se přestali vídat." Řekla bezelstně. A já jsem opáčil, že to by mně zničilo. Zničilo by mě to víc než cokoliv jinýho. Prostě sem jí naprosto potřeboval ve svým životě.

A začalo to bejt divný. Všechno bylo řečeno, už nebylo o čem mluvit, ale já sem nechtěl a ani nemohl odjet. Jednak sem se prostě nedokázal od Anny odpoutat a druhak sem byl příšerně vyčerpanej. Z lito ani už nic nejezdilo. Tak sme dál skládali a ukazoval jsem jí jak co dělat v programu Fl studio. Tehdy jsem si poprvý všiml, že jedině u hudby má ke mně respekt. Najednou na mě koukala s takovým obdivem, úctou, fascinací. Oči jí svítily a byla naprosto uhranutá, tím co program s hudbou a tóny dokázal. Tím co jsem dokázal já. Její výraz, když jsem jí nasadil svá sluchátka a vytunil zvuk pluginy byl neuvěřitelný. Miloval jsem ji za tu nestrojenou upřímnost, za její nefalšovanou radost, prostě za to, jaká je i se všemi jejími zápory.
Udělala večeři. Špagety s bazalkou na víně. Pravděpodobně jsem to neměl jíst a upozornil jí na to. Všema těmahle drobnejma blbostma sem jí dost rozhazoval. Chvílema sem klimbal na gauči a vůbec nemluvil. Byl sem hrozně vyčerpanej. Prostě sem jen tak ležel, byl bílej jako smrt a oddychoval.
"Můžu nějak pomoct?" Šeptala Anna. Jakoby si to říkala spíš pro sebe, komunikace přímo mezi námi mimo cokoliv jinýho než hudbu vlastně neprobíhala. Jediná chvíle kdy jsem vlastně cítil, že naprosto souzníme byla u hudby...Jako tenkrát v bohnicích u piana.
Když Anna začala být nesvá, poznali jste to tak, že jí přestávalo být rozumět. Situace tedy vypadala tak, že okolo mne chodila, něco nesrozumitelně mumlala, já sem se pořád ptal umírajícím hlasem "Cože?" Ona znovu něco zamumlala a celé se to opakovalo. Celou dobu sem pil meduňku. V léčebně mi jí stejně jako jiné čaje na uklidnění zakázali a musel jsem jí tedy pašovat z pravidelných pátečních Kontaktů. Když jsem se ptal proč bych nemohl pít meduňku, řekli mi:
"Vy sám moc dobře víte, jak to máte, Miloši."
Jak mám co? Nevěděl sem. Všechno pro mě bylo nový. Anna šla do sprchy a já se rozhodl, že se konečně uvolním... a vzal si svůj koupený hypnox forte.

Po hypnoxu uvolnění samozřejmě nepřišlo. Přišel podivně neopravdový stav rozhozené pseudoeuforie, kdy jsem se rozhodl prozkoumat vilu. V ložnici anniny mámy jsem našel krabičku rivotrilu 0,5 a začal sem bažit.
"Takže anno ty tady máš spoustu léků viď máte jich tady fakt hodně celá vila je prolezlá lékama, ukázala bys mi jaký tu máš to by si mohla ukázat žejo ukážeš mi to?" Začínal sem se ptát agitovaně, ale zároveň jsem byl pořád v depresi.
"No někde tu něco je. Je tu toho spoustu. Hlavně prášky na spaní atak..." Začínala odpovídat už lehce nakvašeně.
"Hm, mm, prášky na spaní anno ty sem bral ty sem měl moc rád víš jak by mi hrozně jeden pomohlo ale zároveň bych si ho asi vzít neměl nechala bys mě ho vzít nemyslíš že by to bylo fajn tak co najdem nějaký?"
"Proboha...Miloši....Ty...Ty si uplně nemocnej. Vždyť to je uplná nemoc..." Začínala být vyděšená.
"Je to nemoc anno to si nevěděla co tě v těch bohnicích učili vždyť si byla zavřená taky měla bys tohle všechno znát tak hele... TEĎ PROHLEDÁME ŠUPLE A KDYŽ NĚCO NAJDEM OKAMŽITĚ TO VYHODÍME." Zařval jsem náhle rozhodnutě.
"Tak sou to tyhle...pod dřezem...klidně to prohledej a něco si vem....hlavně se... uklidni prosím..."
Poslechl sem ji. Hypnox a nález riváče mě pěkně rozjely. Rivotril jsem si vzít nemohl, benzodiazepiny byly v moči snadno zjistitelný. Ale takovej hypnogen? Protože spadal do kategorie "něco mezi," mohl jsem si ho s klidem vzít a byl sem přesvědčenej, že by v léčebně nic  nezjistili a rád jsem jim to dával opravdu hodně najevo.
"Vždyť já se můžu na dovolence hypnogenem sjet a vy to vůbec nepoznáte," opakoval jsem na komunitách a skupinách snad čtyřikrát. Muselo bejt jasný, že fakt hodně bažim. Všechno jen proto, abych se konečně uvolnil. Aby mě přešel skoro pětiměsíční třes, nespavost, nervy jako struny, tělo jako ze střepů, hlava jako balon, myšlenkovej trysk...Zkrátka abych měl aspoň na maličkou chvíli naprosto a plně v píči. 

Našel sem jen prášky na tlak a nějaký antidepresiva. Obklopovala nás temná příroda a stále zima. Voda ale tekla teplá. Svlíkl jsem se do spoďárů a potkali sme se u schodů.
"Ty mě chceš znásilnit?" Zeptala se zaraženě. Na chvíli mě opravdu napadlo, že by to bylo vhodné řešení situace...
Šel jsem se vykoupat do luxusní vany a když jsem se vracel, anna patro pode mnou telefonovala.
"Mami on je hrozně divnej....Zhubl 16 kilo, má deprese a nespí...Trochu se ho bojím..."
"No tak to opravdu nemá cenu...zítra ho vyhoď."
"Zítra? Uh-hm. A ty přijedeš kdy?"
"No zítra. Přijedu ti s ním pomoct. Budem na něj spolu."

Kurva.

Sešel sem opatrně dolů ze schodů. Mlčky hleděla jak z nich sestupuju.
"Anno...ty se mě bojíš?" Zeptal sem se zaraženě. Schoulila se do pohovky.
"Ne...Nebojím." Zašeptala.
"Já sem tě slyšel. Ty se na mě domlouváš s mámou." Řekl jsem pohřebně.
"Cože? My se uplně normálně bavily, kdy přijede z nemocnice. Bude to zítra..."
"Takže ti máma neradila ať mě vyhodíš?"
"Nic takovýho neřekla."

Zase sem nevěděl kde je pravda. Moje paranoia se rozjela naplno. Uplně to nejhorší co může paranoik udělat, je poslouchat tajně cizí hovory. V léčebně sem často sedával pod otevřeným oknem a poslouchal, co si o mně alkáči šuškaj. Došlo to pak tak daleko, že sem pak už za každým běhal a ptal se jestli o mně mluví, nebo se mi to jen zdálo. Většinou sem si to akorát dělal mnohem horší než to bylo. A teď sem to samý udělal Anně. Omluvil sem se jí a ještě nějakou dobu sme si povídali. Převážně o tom, že sem uplně v prdeli a takováhle léčba pro mě nemá vůbec žádnej smysl. Procházel sem si stavy euforie až po naprostou plačtivost a ona to trpělivě snášela.
"HAHA CO TO BYLO NA TÝ LOUCE?? VŽDYŤ JÁ UŽ TĚ DÁVNO NEMILUJU, DYŤ SEM TO VĚDĚL." Řval sem zničehonic.
"Jsem ubohej. Jsem psychicky nemocnej. Už se nikdy nevzpamatuju. Nenaučil sem se tam ani uklízet. Udělal sem ti tu bordel. Nepatřim mezi lidi." Hned na to.
A takhle to bylo až do dvou hodin do rána, kdy jsme si řekli dobrou noc a šli spát. Ona do svýho pokoje a já do pokoje pro hosty.

....

Ráno jsem vylezl ze spacáku navlečenej do svejch nejteplejších hadrů a pořád nevyspalej. Nezamhouřil sem oka. Celou noc sem se převaloval a snažil se usnout. Bolelo mě varle, protože sem dýl jak tři dny nemasturboval. Každej v léčebně řikal: "Miloš jede za kundou, Miloš si zašuká," až sem tomu skoro i uvěřil, ale nebyla to pravda. Anna mě vlastně fyzicky ani moc nepřitahovala. Byla až moc dokonalá a cítil sem se před ní ze všeho nejvíc méněcenně. Po celou tu dobu. Po celou tu dobu sem teda před ní musel chlastat a fetovat a dodávat si tak uměle sebevědomí. A měl sem toho dost. Za dveřmi sem slyšel její mámu s berlema, která se vrátila z nemocnice. Chvíli sem dělal mrtvýho brouka, ale pak za ní přišel do temnýho pokoje s rivotrilem a povídal si s ní. Byla neuvěřitelně milá a vyjádřila mi podporu. Byla s námi v roce 2013, když jsem byl na antipsychotikách a vínu s brýlemi, a teď jsem byl pro ní zcela nový člověk. Chválila mě za to, že jsem léčebnu podstoupil a stále opakovala jak jsem statečný. Povídali jsme si docela dlouho s občas nakukující annou. Annina máma byla mimo rodinný kruh první člověk, co mě podpořil a hodně mi to pomohlo. Měla v sobě stejný druh aristokratické elegance jako ona, ale s mnohem více otevřeným křesťanským srdcem. I v bolestech na posteli v tom mrazivém pokoji byla velice okouzlující. Anna na téma mého léčebného rozhodnutí neřekla nikdy nic, celé to působilo jako bych do mého příjezdu žil dál svůj ztroskotaný život v praze, odskočil si k ní na víkend a teď se měl vrátit do celkové mizérie. Snad i proto jsem se rozhodl, že v praze opravdu přespím. Před mrholící vilou jsem jí dal sbohem a vydal se k taxíku, který mě měl odvézt na autobusové nádraží. Nic se neukončilo, nic se nerozetnulo... Nevyřešilo se vůbec nic. A já to tak asi i chtěl.

V autobuse hrálo u řidiče rádio. "Nothing Else Matters" od Metallicy, "Behind Blue Eyes" od Limp Bizkit a asi dvě další písně, co nám hráli v léčebně velice často z reproduktorů před domnělým usínáním. Nenáviděl sem tyhle hovna, byly to sladkobolný sračky. Představovaly všechno, co se mi hnusilo a z nějakýho důvodu sem je teď musel poslouchat mimo léčebnu ve stejným pořadí jako tam. Byl sem vyčerpanej tak, že už to přesáhlo veškerý meze, všechno dosáhlo takový absurdity, že to postrádalo jakoukoliv logiku. Chápal sem, že musim trpět, když sem fetoval a chlastal, ale ono to pokračovalo pořád dál i za střízliva a nevypadalo to, že by tomu měl bejt vůbec kdy konec. Pořád celej v černým, dávající najevo svou absolutní přepálenost sem začal psát kamarádům v praze jestli se nechtějí potkat a ženám jestli se se mnou nechtějí vyspat. Domluvil jsem se s Clumpem, že půjdem do slovanskýho domu na Logana, a maloval sem si jak si v bytě rodičů udělám pohodu a konečně si odpočinu.

Když jsme vjížděli do prahy opět přes bulovku, přišlo to.  Zase ten kopanec do žaludku. Koukal sem na tu šeď, na ten celkovej hnus a říkal si:
"Všechno je v pořádku, je to jenom město. Město, kde si dlouhodobě fetoval a zažil fakt hnusný věci, ale teď už seš silnej. Je to jen město, město tě přece nemůže položit. Nemáš se čeho bát."
Když sem vystoupil z autobusu, podlomily se mi nohy. Tlak v žaludku už byl stabilně hnusnej. Nebylo to jako na zvracení, bylo to mnohem silnější. Jako by se celý mý tělo vzpíralo tomu, co sem chtěl udělat. Chvíli sem si nohy promasírovával a jako stařec se sunul k metru. Pálilo mě v krku, bolela mě páteř, všechno se motalo. "Ještě pár kroků, ještě pár kroků," říkal sem si. Nástup do vagonu, lidi přes sebe křičeli. Někteří vypadali naštvaně, jiní znuděně, ale všichni byli moji. Měli mojí mentalitu. Cejtil sem se mezi nima silnej. Kobylisy. Ještě pár kroků, ještě pár kroků. Můj zničenej černej odraz v obřím zrcadle, za kterým mě sledovali. Nemysli na to, ještě pár kroků. Eskalátor. Podchod. Schody. A vyšel sem.

Najednou to přišlo. Nemohl sem se pohnout. Kolem mě jezdily auta, chodili lidi, katastrální úřad, zkurvený dlaždičky.
- Nikam se nic neposunulo, vůbec nic se nezměnilo, seš tady a vždycky si tady byl. Shniješ tu, patříš sem do toho hnusu a teď pojedeš do bytu, kde si měl epileptickej záchvat, kde je balkon ze kterýho můžeš vyskočit, kde tě nikdo nepohlídá. Nikdo k tobě nepřijde a neřekne ti: "To bude dobrý." Budeš sám, budeš uplně sám a budeš zase koukat na tu šeď z okna a šeď je všude okolo tebe a do pár minut umřeš a všechno je beznadějný a všechno je strašný a koukni se na ty lidi a na ty zdi jen se na to podívej a -
Začal sem zvracet. Dávil sem se a dávil, ačkoliv jsem nic nejedl. I když jsem zvracel pořád docela často i v léčebně a i když jsem zvracel dřív na Kobylisích a byl zvyklej, že na to koukají okolní lidi, teď to bylo jiný. Pomalu jsem se šoural za budovu, kde jich nebylo tolik a dávil se za chůze. Pak to přišlo naplno. Tryskaly ze mě žlutozelený chuchvalce, přestala to být pouhá voda, šlo to ven hrozně těžko. Zaplnil se mi nos, ucpaly uši, slzel sem, dusil sem se. Tryskalo to furt dál, nechtělo to přestat a já si jen řikal: "Proč se to děje, proč se to zase děje," což byla podle šedesátiletý kamarádky z léčebny moje nejoblíbenější věta.
Najednou to ustalo. Ztěžka sem se posadil vedle kanálu a prudce oddychoval. Duševní zvracení. To byl tenhle stav. Vzpomněl sem si na kluka z příjmu na subáči, kterýho tenhle pojem tak zaujal. Co teď? Do toho bytu vůbec nemůžu. Vytočil sem číslo.
"Mami? ...Hele já sem na tý dovolence. U anny se to trochu...zkomplikovalo a jel sem do prahy. Ale...no... zjistil sem, že tu vůbec nemůžu bejt. Prosimtě...potřebuju přijet na chatu. Potřebuju abys pro mě přijela do pardubic..." Šeptal sem malátně. Máma řekla že dobře. Ještě nebyl konec. Musel sem se dostat na hlavák a na vlak. Do pardubic jezdil každou hodinu.
Zvednout se. Levá nova, prahá noha. Dáš to. Rozchodíš to. Levá, pravá. Už to de skoro samo.

Zase metro, zase lidi. Pardubice 18:15, Leo Express. Běžim. Nevim kde se to ve mně bere, ale utíkám. Žádnej Logan, žádný kámoši, žádnej brácha, žádný šukání, žádnej klid. Málem porazim nějakýho chlapa. Míjím je těsně, stěny, stánky a chodby mě míjej. Skáču do vlaku. Všude je obsazeno, musim do chodbičky. Snažim se utřít si zvratky z kalhot a procházející lidi čuměj. Choděj hostesky s tácama, nosej jídlo. Lidi maj všichni slušný oblečení, drahý obleky. Kontrast je naprostej. Kde sem se to zas ocitl? Stojim u záchodu a vlak se rozjíždí. Furt se okolo mně někdo pohybuje, furt se mě někdo na něco ptá. Proč? Proč nemůžu mít klid? Proč se to děje?
"Pane? Potřebujete něco?" Stojí přede mnou zaražená hosteska.
"Já...Nemám kde sedět. Rád bych...si koupil jízdenku..." Zamumlám tak, že mi není rozumět. Hosteska pokrčí rameny a odejde. Sedám si na záchod a žeru bagetu.

Za chvíli sem v pardubicích. Máma mě objímá a ptá se proč sem nešel s tim cigárem aspoň ven.
"A proč vůbec zas kouříš? Já myslela, že nekouříš?" Ptá se na zbytečnosti. Něco zamumlám.
"Aspoň něco viď..." Odtuší. Sem v autě, ona nakupuje zbytečnosti. Tak to bylo vždycky. Pak se rozjedem a já se rozohnim. Uplně se rozjedu. Řikám jí jak sem zoufalej, jak jí dávám za vinu co se ze mně stalo jak pořád trpim a nebere to konce, jak už kurva nechci a jak sem zklamanej a zničenej a nešťastnej a jak to pořád pokračuje a nevim jak dlouho to ještě vydržim a máma staví auto a obejme mě. Objímá mě nad řadící pákou a já to v tý chvíli i přijímám. Nemám rád její dotyky, řikám si proč mě kurva musí pořádně obejmout až moje máma, ale stejně sem za to vděčnej. Dojedeme na chatu už za tmy. Je tam táta a nic neví. Nemá u sebe telefon a je v hospodě. Něco slaví. Čekáme na něj na chatě, koukáme na hvězdy a povídáme si. O tom jak to celý začalo, jak sem dostal hypnogen už ve dvanácti, jak sem byl po něm nepříčetnej a šílenej a divnej, ale máma mi ho stejně dala znovu. Řikám jí, že za to nemůže, že sem prostě hledal něco čim utýct a že kdyby nebylo hypnáče, fetoval bych něco jinýho. Zase mě objímá. Zvoní mi telefon, volá mi Daniela, chce vědět jak dopadla dovolenka. Řikám jí, že sem uplně v prdeli, že sem si měl odpočinout a že místo toho se vrátim akorát ještě víc na sračku a že mě to už nebaví a pokládám jí to a ona mi volá zas a znovu je vytrvalá a píše mi a já si řikám ta holka tě má hrozně ráda proč jezdíš za annou když máš v léčebně danielu a ona tě asi miluje ale ty děláš že to není a vůbec to nebereš vážně tak to
kurva
začni brát
vážně.

A kouřim a sleduju hvězdy a kouřim a matka zas mluví a přichází táta a je trošku připitej a zmatenej ale je to táta a rád ho vidim a cejtim se silnej.
Tak moc silnej.
I když sem utíkal a i když se nic nevyřešilo.
Tak mám tady klid.
Tekoucí řeku.
Rodiče, kterým na mně záleží.
Danielu na telefonu.
Chodim dlouho do noci
sem hrozně nabitej
cítim se hrozně silnej

a

sleduju hvězdy.

...............

Druhej den mě táta veze zpět do léčebny, protože mi končí dovolenka. Začínám dělat šafáře - nejvyšší funkci a starám se o chod všeho. Mám pod sebou všechny alkáče a oni mě poslouchají. Poslouchá mě alkoholickej veterinář, poslouchá mě alkoholická učitelka. Rozhoduju se, že už nebudu nešťastnej a tak sem prostě šťastnej a začínám žít. Bejvám v euforii, tancuju u pingpongu a zamiluju se do Daniely, která je tam jako já s hypnotikama. Nejsem sám, už na to nejsem sám. Směju se. Nosim na kulturce punčocháče a rozesmívám lidi. Úspěšně dokončuju léčbu a bydlim s Danielou na druhý straně republiky. Sem šťastnej.

Konec.