Moje první dovolenka

Už nějakou dobu bažim v léčebně. Furt jim tam řikám, že vyjedu ven a nikdo z těch amatérů a hochštaplerů nepozná, když si dám hypnogen. Sem přesvědčenej o tom, že když to není benzodiazepin, v moči ho nenajdou. Je konec února a já trpim. Sem na jednom ataraxu denně a brzo mám vodjet z léčebny, kde smrdim už třetí měsíc, uplně pryč a bejt tam uplně sám pro sebe. Na jednu stranu se toho děsim ale na druhou se na to strašně těšim. Ten klid, ta pohoda co mě čeká, a hlavně ta SAMOTA!!! Žádnejch pět lidí na pokoji, nepřetržitej kontakt s nikym a ničim, bude to boží, boží, boží...

Začínaj mě ale přepadávat pochyby. Zvládnu to uplně na vlastní pěst? Vyjet do Jeseníku, tam si pronajmout hotel a bejt tam? Uplně bez lidí, s úzkostma, po takový době? Nevim, nejsem si jistej a tak o tom jednoho dne řikám tátovi do telefonu... Přepadávaj mě ponurý, hnusný úzkosti a pochyby a tak o nich tátovi řikám...a ten mi poví, že to nějak zařídíme...A najednou se blíží konec únorovýho víkendu a je rozhodnuto.

Že nebudu vůbec sám a na vlastní pěst, ale s tátou na chatě.

přicházim k tomu jak slepej k houslím a mám z toho akorát pocit, že furt nejsem pán vlastního osudu...že vůbec nic nedržim pevně v rukou. Zrovna máme komunitu a já mám říct, co budu dělat na svý první dovolence o víkendu. A tak teda strašně ponurým a unaveným hlasem řikám:

"No...Tak já sem měl bejt původně sám v jeseníku, ale nějak...eee...sme se dohodli, že to strávim celý s tátou....takže budeme na naší zamrzlý chatě....kde nefunguje záchod, ani tam nemáme sprchu ani nic....a budem tam jen tak sedět a vzájemně se deprimovat."

"Krásný." Řekne ironicky voják Ivo a to mě donutí se alespoň na malou chvíli usmát.

Terapeuti na to jako vždycky neřikaj nic.

A tak je pátek ráno, dostávám do pytlíčku tři zabalený ataraxy, ubohý dvě tablety magnésia, euthyrox na štítnou žlázu a ujištění o tom, že až se vrátim, budou mi brát moč. Ukazuju na vrátnici dočasnej propouštěcí papír, vycházim smutně z léčebny, kam zrovna přijíždí náš červenej kombík a mám totálně prasklej a nateklej ret, zorničky jak špendlíky a sem uplně bílej a táta mi řiká:

"Ahoj Miloši."

A tak uháníme zasněženou česko-polskou krajinou a táta se se mnou snaží mluvit, ale já jen mlčim a mám naprosto pohřební náladu a sem příšerně vyčerpanej a unavenej a v hlavě se mi jen honí, že se nic nikam neposunulo, že se nic nezměnilo, že sem ve svejch sedmadvaceti letech odkázanej pořád na svý rodiče a že teď si mě jako nějaký pokusný zvíře veze jeden z nich na naší dřevěnou chatu, kde budu s nim v kleci a uplně se těma myšlenkama užírám a poddávám se jim, protože sem se ještě nenaučil myslet pozitivně a nějakou dobu mi to zatim bude trvat.

Už sme ve východních čechách, kde máme chatu, tři hodiny cesty uběhly až neuvěřitelně rychle a já navrhuju otci, že se zastavíme v místním komunistickým hotelu na oběd, otec řiká, že dobrej nápad a ihned jak tam vejdem, si připadám v ještě větší pasti a připadám si nucenej komunikovat se svým okolím a připadám si, že vůbec nic prostě nemám pod kontrolou.

"Dobrý den, co si dáte." Řekne otráveně a bez zájmu servírka a táta zaraženě řekne svojí objednávku a já řeknu:

"No...já....mhmm..."

Servírka čeká.

"No...já bych...." Nedokážu ani doříct větu.

Servírka se kouká na hodinky.

"Já bych si dal asi jenom....čaj." Řeknu namáhavě.

Táta se na mě podívá.

"Prosimtě...vždyť musíš něco sníst...Dej si něco k jídlu Miloši..." Řekne svým zvláštním pasivně-agresivním tónem, ale v jeho hlase je ještě něco jinýho...je v něm lítost, která je v něm už od listopadu, od doby co sem nastoupil do léčebny a lítost je v něm od tý doby pokaždý, když se mnou mluví.

"No...Dobře....Tak já si dám....svíčkovou....asi."

"Dobře." Odfrkne ta stará hnusná věc, co by se dala těžko považovat za ženskou bytost, a už vůbec ne za servírku, a odplouží se mrtvolným krokem z našeho dosahu.

"Jsem moc rád, že to takhle vyšlo...nebyly ani moc špatný silnice...Chatu zahřejeme, roztopíme kamna a bude ti tam příjemně, uvidíš..." Řiká táta a srká při tom pivo.

Já koukám do stolu a řikám:

"Nevim jestli... to byl... dobrej nápad....bude tam moc velká zima, a já sem... v zimě...furt. Měl bych jít...spíš někam do hotelu....Mohl bych se ubytovat...no, třeba....tady."

Táta chvíli zaraženě mlčí a je na něm vidět jak moc se snaží se mnou komunikovat svým nejmilejším způsobem a jak potlačuje svoji sílící zlost a svou cholerickou povahu.

"No...dobře. Jestli myslíš, že ti tu bude příjemnějc, můžem tě jít zkusit ubytovat."

Já jen sedim a mlčim. Mám vystrčenej svůj obrovskej, prasklej ret a nic neřikám. Zprávy na nově podbarvujou celkovou atmosféru.

"Potřeboval bych....do auta." Ozvu se náhle.

"Proč? něco sis tam zapomněl?"

"Jo." řeknu a hrábnu po klíčích na stole. Vyjdu do zasněženýho náměstí, otevřu dveře od kombíku, vylovim pytlíček z léčebny, vysypu si ho do dlaně, rozdělám platíčko...a celej obsah spolknu.

Vrátim se k chodbě u restaurace a chvilku koukám škvírou u dveří. Táta sedí u stolu a jeho výraz mě asi tak z deseti procent naprosto zaskočí. Normálně by mě bodlo u srdce, pohltil by mě smutek, zdrtilo mě to...Ale teď necejtim fakt skoro nic.

Táta vypadá fakt přešlej. Vypadá jako někdo, kdo nemůže uvěřit, co se stalo se životem jeho syna. Vypadá jako někdo, kdo nemůže uvěřit, že to zašlo až tak daleko. Že je opravdu synem feťáka, kterýho si vypůjčil na víkend z psychiatrický léčebny a v neděli ho tam bude muset vrátit. Vypadá jako někdo, kdo si není jistej, jestli tenhle bezemoční, polomrtvej jedinec, kterej bejval jeho synem, už náhodou nezůstane navždycky přesně takovejhle. Kouká do piva a má naprostej smutek v očích, má tam naprostý zděšení a má tam naprostou beznaděj. A moderátor v televizi oznamuje výsledky fobalovejch zápasů.

Uháníme zase autem, sněžná bouře se zmenšuje a já koukám na holý a mrtvý stromy. Po ataraxový dávce na tři dny se moje deprese spíš prohlubuje než aby se zmenšila. Hlavní účel ale plní. Začíná se mi konečně chtít spát. Zavíraj se mi oči, koukám na mrznoucí svět okolo a mám pocit, že takhle už to zůstane napořád. Že už nikdy nic nevykvete, že už nikdy nepřijde žádná zelená, žádný jaro, žádnej život.

"'Cause you had a bad day 

You're taking one down 

You sing a sad song 
just to turn it around ..." 

Hraje v rádiu. A na mě přijde masivní pocit, že svět ví jak se cejtim, že to ví okolní zamrzlá příroda, že teď to prostě musí bejt takhle, když to ví i to debilní rádio a na setinu okamžiku z toho získám jakejsi pocit celistvosti a úplnosti a naprosto hnusný harmonie.

Přijedem na chatu, táta vystoupí, vezme beze slova moje bágly a šine si to k ní. Já chvíli sedim v sedadle, vydechuju páru a až pak se rozhodnu vystoupit.
Tráva je zamrzlá a stromy taky.
Naše chata nežije.
Dřepnu si u ohniště a zapálim si cigaretu.
Táta chodí okolo a snaží se připravit neobyvatelný podmínky na něco aspoň trochu normálního.
"Vypadáš jak nějakej indián," řekne mírně pobaveně a já si odfrknu. Zjišťuju, že můj novej telefon, co mi přivezli do léčebny k vánocům, není uplně k ničemu a chytá dokonce i internetovej signál. Guglim teda místní hotely a nacházim pár krásnejch, úžasnejch, teplejch, s televizí a vanou... Pak to ale vzdávám. Už jen z pouhý myšlenky tam volat, dožadovat se pokoje, opětovnýho odjezdu z chaty a toho všeho okolo, se mi zvedá žaludek. Vykouřim čtyři cigarety a v bundě dojdu do chaty.
Táta má zaplou televizi a chatá vypadá unaveně, zrezivěle a přešle, stejně jako sem já a vypadá naprosto přesně jako v mejch představách, když sem si o bezesnejch nocích a dnech v léčebně přehrával všechny její zákoutí a její dřevěný zdi a její extrémně úzký, točitý schody do miniaturního druhýho patra. A řikám si: "Teď to probíhá naprosto přesně jako v tvý hlavě, tvoje hlava je konfrontovaná s realitou."

Intenzivně si uvědomuju myši pod střechou a všechny ty jejich zaschlý hovínka, ale sem unavenej.
"Du si chvilku lehnout." Řikám tátovi a stoupám po schodech, ataraxy mi už jedou naplno a já se zachumlávám do myších peřin a usínám...Po týdnech a měsících usínám v naprostý zimě mimo všechny schizofreniky, alkoholiky a feťáky světa.

Budim se ve tmě. Polejvá mě mrazivná prázdnota, která prostupuje až do nitra mejch kostí. Zase ten hnusnej pocit v pravý dlani, jako by úporně chtěla něco chytit, ale není co. Svírá se. Křečovitě se stahuje v pěst. I když je v chatě furt zima, sem uplně zpocenej. Hlavou mi na chvilku projede hrůzná myšlenka, že sem se naráz připravil o svý jediný tři berličky na celej víkend a že to bez nich nezvládnu. Hned nato skočí myšlenka druhá, že jsem hned vedle máminýho nočního stolku. Vedle stolku, ve kterým bude pravděpodobně hypnogen.
Hypnogen.
Chci ho.
Chci úlevu a chci mít důvod nemoct se vrátit.
Chci moct říct: "Já sem na dovolence zrecnul a tudíž už tu s váma nemůžu bejt a dobrovolně odcházim z léčby."
Chci sníst hypnogen a říct tátovi, že sem to udělal a že už mě nemusí vozit zpět.
Chci mu přidělat starost, chci koukat jak bude zuřit a jak bude nešťastnej a chci se koukat na další vývoj událostí svýho života. Svýho života, kterýho nejsem dávno pánem, ale jenom jeho nezúčastněnej pozorovatel.
Horečnatě prohledávám šuplíky od nočního stolku, ale nacházim jen myší hovínka a prášky na zastavení průjmu. Částečně sem zklamanej, ale částečně se mi ulevuje.
Takže sem opravdu v trochu bezpečným prostředí. Hm.
Nevim kolik je hodin, telefon je vybitej a táta nikde. Má to ale svý pozitiva, třeba to, že sem konečně dosáhl svý vytoužený samoty.
Jako stařec se šourám po vrzajícím patře a sházim po vrzajících schodech do miniaturního dolního patra. Pořád jsem fascinovanej tim, jak moc se naše zimní chata podobá mým představám. Zapínám zastaralou televizi a zbůhdarma přepínám kanály. Dělám si čaj na nervy, který mi jako jediná věc občas ulevujou. Beru do ruky pomeranč aby měla co mačkat a cejtim, že mi je vděčná.
Najednou to přijde.
V televizi se objevuje Peha při nějakým živým koncertě a zpívá svou píseň Spomal. Zpívá jí děsně procítěně a strašně krásně hraje na piano. Hladí prstama klapky, ozařuje jí modro-fialový světlo, je fakt hezká a já v tý chvíli naprosto přesně vim o čem a o kom zpívá a je mi z toho smutno, tak smutno, ta písnička mě uplně pohlcuje, slyšel sem jí už tisíckrát, ale připomíná mi asi něco z minulosti a nechávám se ní absolutně dojmout. Z očí se mi začnou drát slzy a já chci strašně brečet, chci tomu dát naprostej průchod, chci řvát zoufalstvím, chci kurva BREČET, ale jediný co ze mě vyjde, je strašlivě potichej vzlyk a cejtim jen svou slzu. Jedinou slzu, jak mi putuje po tváři až ke rtu a ochutnám její brutálně slanou pachuť.
Přepínám dál kanály a na Nova Cinema je nějaká komedie a čaj je vylouhovanej a ta komedie je ve stylu parodií jako je Bláznivá střela nebo Žhavé Výstřely a to je přesně to, co teď potřebuju a tak se nejdřív zlehka pousmívám, pak už usmívám a pak se některejm scénám hlasitě směju. Čaj mi ulevuje. A přichází táta, je mírně nakalenej a řiká, že byl na nějakým místním srazu nebo co.
Sedá si ke mně, otevírá si červený víno a začne se zlehka smát vtipům ve filmu. Jsou tam dva detektivové, přijdou do nějakýho pokoje a stojí tam nějakej chlápek a první detektiv mu řiká:
"Kdo si?? DEJ MI NĚJAKÝ JMÉNO."
A chlápek zaraženě odpovídá: "To vám ale měli dát vaši rodiče..."
A to už se tlemíme oba.

Asi v 11 vylejzám znovu z kutlochu. Nemohl sem klasicky spát, ale k ránu to už šlo líp a jsem docela vděčnej, že mě táta nechal spát tak dlouho. Je to poprvý za tři a půl měsíce, co jsem mohl spát v době, kdy se mi spí nejlíp a co jsem mohl spát v téměř absolutním tichu, bez tikajících hodin, displejů telefonů a přístrojů svejch spoluklientů a hlavně bez jejich chrapotu. Matně si vzpomínám, že sem chodil v noci kouřit a táta měl v přízemí naprostou a příšernou ZIMU, protože se nám nepodařilo roztopit kamna a elektrický kamínka sem měl nahoře já a cejtim se z toho trochu provinile.
"Ne, kdepak, mně se spalo nádherně. Miloši, já sem spal nějakejch devět hodin, to je úžasný, to by se mi v praze nikdy nestalo!" Řiká mi euforicky a já ho v tý chvíli obdivuju.
Rozhodujeme se co budeme dělat a já řikám tátovi o naší šílený mladý terapeutce, která se chová jakoby spadla z venuše a jedná a pohybuje se jako dětinská, homosexuální panna s posttraumatickým stresovým syndromem, a řikám mu, jak mi poradila ať se podívám do místního hotelu Jezerka, kde byla kdysi na adiktologický konferenci a kde sem ještě nikdy nebyl a jak mi to celý poradila během toho, co se koukala jak jí močim do kalíšku na moč a pouštěla k tomu vodu z kohoutku, aby se mi líp močilo, ale mně to stejně nikdy nešlo...
Táta souhlasí a tak jedeme.
V autě se mi začíná trochu motat hlava a zvedat žaludek, protože bohužel ještě nevim že musim pravidelně jíst a v chatě stejně nic k snědku nebylo a tak sahám do kapsy a beru si poslední příděl magnesia co mi zbyl z léčebny a táta buď dělá, že to nevidí nebo si toho nevšímá a určitě je ze mě pořád pěkně nesvůj.
"Tady sem asi nikdy nebyl..." Pronese zaraženě a vycházíme k pompézně vypadajícímu komplexu s bazénem a lázněma, sejdeme po točitejch schodech do naprosto luxusní restaurace, kde se mi i podaří něco sníst a dohodneme se, že se oba sejdeme u jezera Seč, protože já si chci komplex sám prohlídnout a on chce spíš mimo civilizaci, což je vlastnost kterou máme jinak oba společnou. Zajdu si na místní luxusní toalety a tam se fotim u zrcadla, protože sem docela spokojenej s tim jak teď vypadám, zhubl sem totiž 14 kilo, mám svůj oblíbenej černej kabát a kalhoty a sám sobě se po dlouhý době celkem líbim a tak tu narcistickou fotku postuju i na fejsbuk.
A tak chodim a kouřim, kouřim asi víc než bych měl, a snažim se naučit používat svůj chytrej telefon na focení a docházim k jezeru a to vypadá víc než majestátně a svítí slunce, všude je liduprázdno a já si na malou chvíli už připadám docela jako člověk a vlastně je mi celkem dobře, ale tátu nenacházim. Jdu teda k recepci, vyptávám se na možnosti místních lázní a začínaj se mi trochu klepat ruce, ale pravá se nesvírá, protože mám u sebe svůj věrnej pomeranč a automaticky ho držim. 
Pak udělám to, že zkontroluju fejsbuk.
A začne to.
V komentářích je něco v tom smyslu, že vypadám jako křivák.
A já z toho získám dojem, že musim mít vyhozenou páteř.
Jak pořád vidim nakřivo...
Ty křeče do ruky a to neustálý motání hlavy...
Jak mě pořád tak hrozně táhne za krkem a ten pocit jako bych měl v hlavě střepy...
Ten neustálej tlak za očima a v obočí a všude...
Dává to smysl a dělá se mi z toho zle.
Podsouvaj se mi z toho nohy a musim si lehnout.
Lehám si na lavičku a okolo mě choděj lidi a koukaj se na mě a ukazujou si na mě.
A já ležim ve stínu slunečních paprsků a sem přesvědčenej o tom, že tohle je můj konec.
Si uprostřed ničeho a si tu s tátou a je sobota a nikde není nikdo, kdo by ti s tim mohl pomoct, si na dovolený z léčebny a nemůžeš si na to nic vzít, si ale vedle hotelovejch lázní, možná by sis tam mohl zajít, nojo, ale bude tam tuna cizích lidí a táta tam s tebou určitě nebude chtít, co budeš dělat ,co jen budeš dělat - 
Tok mejch myšlenek náhle ruší obří, majestátní postava. Sklání se nade mnou a ptá se:
"Miloši... seš v pořádku?"
Ptá se Tim hlubokým hlasem plným agresivní lítosti a já řikám:
"Ne, není mi dobře."
"Nebyl si u jezera, tak sem šel zpátky sem."
"Nojo, nějak sme se...minuli." Řeknu namáhavě.
"...Co ti je?"
"Mám vyhozenou páteř. Nemůžu chodit, dělá se mi na zvracení. Můžu jen ležet."
"...Aha."
A ta postava nade mnou stojí, totálně bezradná, neví co má dělat a já to taky nevim, je tolik možností, ale žádná z nich není správná a já naprosto netušim kterou si vybrat.
"Možná bych měl jít na masáž nebo do vířivky...to by mohlo pomoct." Řeknu po nějaký době.
"To si nemyslim."
"Hm...a co teda... mám dělat?"
"Můžem zpátky na chatu anebo do Chrudimi."
"Proč do chrudimi?"
"Můžem tam do lékárny pro speciální mastičku."
"Do lékárny?" (Ta představa mě uklidňuje.)
"Jasně. Koupíme speciální mastičku a bude dobře."
"Hm. A nechtěl bys se mnou na masáž?"
"Ne, Miloši. Ale můžu tě tu nechat a jet na chatu a pak se pro tebe vrátit."
"Hm."
A tak ležim na lavičce, do obličeje mi svítěj sluneční paprsky a sem totálně bezradnej, motá se se mnou svět a chce se mi zvracet a táta nade mnou stojí.
Uplyne nějaká doba.
Pak se ozve:
"Tak poď...pojedem do chrudimi a koupíme mastičku."
"Já nevim..."
"Anebo...bys možná..."
Je vidět, že táta přemejšlí.
"...Nebo můžeš skočit do řeky. To tě probere."
Chvilku se zamyslim.
"No...to by mě mohlo probrat."
"No jasně, skotský střiky...ty se používaj odpradávna." Řekne táta a nervózně se zasměje.
Pomůže mi z lavičky a podpírá mě cestou k autu.

Přijíždíme zpátky k chatě a už sem ze všeho otrávenej. Sem nasranej na svoje tělo, že mi tohle dělá a chci se mu pomstít. Částečně vim, že vyhozenou páteř asi nemám, že je to jen v mý hlavě, ale částečně o tom pochybuju, protože mi v léčebně pořádný vyšetření po mý minulosti nikdo neprovedl a protože poruchy pohybový soustavy mám od malička v anamnéze.
"Tak ale skočíš tam, žejo? To by byla škoda, kdyby ne." Řiká táta a začíná se škodolibě usmívat.
"Jo...aspoň se umeju." Řeknu a pokusim se o smích.
Stojim na naší zahradě, koukám na tu tekoucí řeku, kterou tak miluju a do který sem skákal už v minulosti, ale teď je to jiný. Je zima, už nesportuju, nemám žádnou fyzičku a sem na dovolený z psychiatrický léčebny.
Řikám o tom tátovi.
"...No a právě proto tam musíš skočit."
"Dobře, tak to alespoň zdokumentujem," Řeknu a podám mu telefon nastavenej na kamerovej záznam.
Svlíknu se do trenek a inenzivně si uvědomuju místní zimu a kurevsky dost si uvědomuju, jak moc je tekoucí voda studená.
Pomalu se šinu bosejma nohama na kameny, dotýkám se jich a sou studený, studený jak led.
Co když z toho dostanu infarkt nebo tak něco?
Ale není to právě to, o co usiluju?
Rozhoduju se.
"Tak nedělej fóry a skoč! HOP!" Hecuje mě táta.
Vzpomenu si na svůj dávnej rituál.
Když předtim tělo aspoň trochu rozpohybuješ, není to takovej šok.
Rozebíhám se a ubíhám pár koleček.
Cejtim jinovatku na chodidlech, studenej vítr po celým svým těle a pomyslim si:
NASRAT
a skáču.

Polejvá mě absolutní mrazivá zima.
Tisíce drobnejch jehliček se mi zarejvá do kůže.
Nohy si ani tolik neuvědomuju...
Ale jakmile voda obejme i můj hrudník, cejtim že se mi zastavuje srdce.
Je to chvíle naprostý paniky, na setinu vteřiny zcela ztrácim vědomí, moje srdce neví jak má reagovat a můj mozek neví jak má reagovat.
Mozek ve vteřině reaguje tak, že mě co nejdřív chce dostat z tý ledárny a naprosto instinktivně mě odhazuje z co největšího dosahu vody.
Křečovitě sahám po břehu a okamžitě vylejzám.
Sem absolutně probranej, sem vyděšenej a pološílenej, je to jak 500 voltů ledový elektřiny rovnou do mýho mozku.
Táta se hlasitě směje.
Vylezu, nezapomenu říct datum události do objektivu, sáhnu po telefonu a je po všem.

Zabalenej do ručníku se koukám z verandy jak se táta s doslova ledovým klidem potápí do řeky taky....

...

Zase sedíme v autě a jedeme směr Chrudim. V euforii po skotskejch střicích zjišťuju, že v kině v chrudimi běží TRAINSPOTTING 2 a to je film, na kterej sem četl celou zimu previews a recenze v časopisech a strašně se na něj těšim, takže na něj jedeme a jedeme i pro mastičku do lékárny, protože za krkem mě pořád hodně bolí.

"To sem teda nečekal že i v únoru si zaplavu v chrudimce," řiká táta a já mu dávám za pravdu, že to bylo super.
Sem rád, že sem se vyrovnal s návalem panický ataky jinak než pomocí prášků a sem rád, že je to tim pádem už 24 hodin co sem neměl atarax a že sem se ho asi zbavil.
Je to jen debilní antihistaminikum, co mě trochu utlumovalo, žádnej jinej efekt to stejně nemá a sem nabitej a je mi až na bolest docela fajn.
"Tak já si tu mastičku skočim koupit sám. Dej mi prosim nějaký peníze." Řikám před chrudimským kauflandem tátovi.
"...Miloši...ale nechceš tam kupovat nějaký pilulky, že ne?" Začne se ptát podezíravě.
"Ne, neboj. Jen mastičku a čaj na spaní." Odpovídám a vybíhám do supermarketu. 

Je to zvláštní. 

Vybavuje se mi spoustu vzpomínek z minulosti, kdy jsem tu žil u babičky, kdy sem jí kradl hypnotika a když sem tu žil uplně bez ní a měl už absťáky a kaufland byl jednim z mejch spojení s reálným světem.
A když kráčim do lékárny, přijde mi, že mám nějakej hlídaček, že mě tým z léčebny sleduje na každým kroku, prostě moc dobře vim, že mám zákázáno do ní chodit, ale právě proto do ní jdu, a bojuju tim pádem se svou brutální paranoiou, že zrovna teď a tady mně sleduje někdo z léčebny a jakmile bude moct, okamžitě mě nahlásí a vůbec tomu někomu nebude vadit, že se zrovna nacházim asi 500 kilometrů od ní.
"Jeden voltaren emulgel a spací čaj Leros," řikám atraktivní lékárnici a po zádech mi stejkaj krůpěje potu. Jsem děsně nervózní, vim, že dělám něco strašně špatnýho.
Ta mi to bez problémů dá a já padám pryč.
"Tak co, máš nakoupíno?" Ptá se táta.
"Jo. Můžem jet."
"Ale nekoupil sis žádný pilulky, že ne?"
"Ne."
"...Protože to bych dost nerad, kdyby sis něco takovýho koupil..."
"Ježiš, nic sem si nekoupil, ukážu ti tašku, jestli chceš."
"Ne, tak dobrý no." Řiká táta a pokračujeme k centru do kina, ve kterým sem ještě nikdy nebyl a v tý chvíli si to nepřipouštim, ale sem docela rád, že se táta na to, jestli sem si nepořídil něco špatnýho, zeptal.

Vítá nás fialovej nápis Městské kino chrudim, procházíme na nádvoří a do budovy a...
všechno začíná svítit.
Tváře lidí jsou neonově oranžový a žlutý světlo zářivek mě pohlcuje a líbí se mi podlaha a dřevěný stěny a mladý chrudimský muži a ženy a všechno a všichni mi sou sympatický a jde mi z toho hlava kolem, rozhlížim se okolo sebe a dostávám se do euforie, kterou sem nepocítil už strašně, strašně dlouho.
"Je ti dobře? Máš hrozně obrovský oči:" Řiká mi táta. A já se podívám do odrazu ve svým telefonu a zjišťuju, že mám zorničky jako talíře a líbí se mi to.
Objednávám si ovocnej čaj, táta pivo, kupujeme si lístky a čekáme u stolu na film. Táta naprosto bezelstně přede mě staví plechovku s plzní a během toho, co si s nim povídám po ní vždycky mimoděk sáhnu, že se napiju, že si srknu a pokaždý se najednou zastavim a uvědomim si, že nesmim. Že si nesmim ani loknout, protože v protialkoholní komunitě mi vymyli mozek a já si teď myslim, že kdybych se napil, udělal bych něco milionkrát horšího než je spolknutí prášku, ale hlavně, že by mi to okamžitě našli i po dvaceti-čtyř hodinách v moči.

Vcházíme do sálu a je naprosto nádhernej a uplně mě odzbrojuje. Svítí, má naleštěný podlahy, zdi, a snad i stropy a všechny barvy sou děsně přepálený, jas i kontrast je na maximum a kromě obyčejnejch židliček jsou v něm i GAUČE a do jednoho z nich si sedáme, vedle sebe čaj a pivo a já sem v sedmým nebi.
Trainspotting 2 začíná.
A já ho intenzivně prožívám, sedim poprvý po nějakejch osmi letech v kině STŘÍZLIVEJ a ani ne trochu nikym a ničim otupělej a každá vteřina filmu je pro mě děsně adrenalinová a maximální, a při scénách se šňupáním kokainu zarejvám ruce do sedačky a děsně se mi potěj a hudební scény prožívám fakt intenzivně a mám pocit, že vybouchnu a sem překvapenej a až zaskočenej dost brutálním začátkem a občas musim myslet na to, co tomu asi řiká táta, je v těhlech věcech dost konzervativní a jakýkoliv užívání drog nemá moc v lásce, tak ho po očku sleduju ale on nesundává oči z plátna a zdá se, že ho to taky fakt baví...
Film končí a přímo z něj mám spíš rozporuplný pocity, ale zážitek mám maximální a sem nabitej a naspeedovanej ze všech těch zážitků, vybíhám do vestibulu kina a zase všechno svítí a psychicky je mi tak deset let, kdy mě KAŽDÝ kino a KAŽDEJ zážitek takle hrozně nakopl a povzbudil a pak to někam zmizelo, ale teď je to zpátky, zpátky se vší parádou. 

Uháníme nočním sněhovou vánicí zpět na chatu a před náma sou jen spoře osvětlený silnice, světlo lamp se odráží na těch obřích, únorovejch vločkách a já překotně mluvim, překotně rozebírám s tátou děj filmu a vysvětluju mu, co se stalo v prvním dílu, protože ten on vůbec neviděl a táta se mnou rozvážně mluví a je vidět, že je rád, že se mi ulevilo, že sem to zase já, jeho zvláštní a zrychlenej syn, kterýmu 26 let nerozuměl, a až teď ho začal chápat a oba víme, že sme prožili něco neopakovatelnýho a že to už jen tak nezažijeme.
A v tý chvíli sem rád, že sem svou první dovolenku mohl strávit zrovna takhle a zrovna s ním.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhej den se vidíme v Chrudimi s babičkou, matkou a bráchou na rodinným obědě. Naše otcovsko-synová intimita je narušena. Oběd je spíš rušivej element, babičce není moc dobře a mně taky ne. Do toho všeho se tam zjevuje Karel Vágner s kamerama a hlasitě se s mou mámou každou chvíli vybavuje a ona s ním taky. Omlouvám se babičce za svý minulostní chování a ona mi odpouští, přesně ve chvíli, kdy je na nás namířená jedna z kamer. Pak mě táta už veze zpět do léčebny. Neodpočatýho, pořád vyčerpanýho a špinavýho. 
Přesto vim, že se něco změnilo.
Při příchodu mě srdečně objímá Daniela a já jí nadšeně říkám všechny svý zážitky. Daniela pronese památnou větu:
"Ty jsi byl v těžké depresi."
Druhej den na komunitě nadšeně vyprávim o Trainspottingu 2, za což se mě terapeutickej tým pokusí zdupat za to, že stále žiju svým feťáckým životem a že se v něm UTVRZUJU, ale já se nedám.
Později se přiznám i k tomu, že jsem porušil dávkování ataraxu a kupodivu za to nepřijde žádnej postih.
Od tohodle víkendu se se mnou věci začínaj dávat do pohybu.

Konec