Vnitřní Autopilot
Dneska sem se probudil a uvědomil si zajímavou a divnou věc. A to tu, že už nepřemejšlim sám nad sebou tak intenzivně jako kdysi. Ještě třeba v létě jsem si intenzivně uvědomoval své já, a své ego a tím egem a vlastním mozkem jsem se nechal pohlcovat, zmítat a ničit. Teď už nic. Jedu na volnoběh. Ještě v létě jsem si intenzivně uvědomoval VŠECHNO, ale všecičko, co se mi děje.
Příklad:
Vešel jsem do obchodu s potravinama. Byli tam čtyři lidi, dva prodavači. Jeden z lidí se divně ošíval, další byl apatický, třetí byl neutrální, čtvrtý agresivní. Z prvního a posledního člověka jsem získal nepříjemný pocit a to ovlivnilo můj nákup. Zakoktal jsem se, po zádech mi stékal pot. Cítil jsem změněnou atmosféru v prodejně, cítil jsem, že kdyby ošívací a agresivní typ odešli, bylo by mi lépe. Uvědomoval jsem si tyto věci:
Člověk číslo jedna jede na pervitinu a je možné, že mě napadne.
Člověk číslo čtyři křičí na prodavačky. Je neurvalý. Bude křičet na mě a asi mě napadne.
Člověk číslo jedna vstupuje do mé osobní zóny.
Člověk číslo čtyři do mě strká.
Člověk číslo jedna se dotkl mé ruky a já si jí budu muset umýt, hned jak se odsud dostanu.
Horko těžko jsem nakoupil, klepaly se mi ruce. Poté jsem vyšel z obchodu a hlasitě si oddychl.
Toto všechno se dělo, protože jsem prostě moc přemýšlel. Byl jsem naprosto ukotvený ve svém já a ve svém egu a strašně mě to otravovalo. Vzpomínám si na stavy, co jsem míval ještě v únoru. Někdy jsem se probudil a otravovalo mě být sama sebou. Mně (zpočátku) nevadila ta monogamní situace, mně vadilo být sám sebou. Vadilo mi nad čím přemýšlím, jak uvažuju, jak se chovám, vadil jsem si já sám. A tak to bylo většinu života.
Teď ale ne. Já jedu na volnoběh. Všechno dělám mimovolně. Když jdu po ulici, prostě po ní jdu a neuvědomuju si intenzivně, že po ní jdu a všechna možná číhající nebezpečí.
Když si povídám s lidmi, nemyslím ústavičně na to, že s nimi mluvím, a že řeknu já nebo oni něco špatně, prostě za mě jede můj autopilot.
A co je hlavní - když mluvím se ženami, neuvědomuju si intenzivně, že s nimi mluvím a jak nádherné jsou. Neuvědomuju si jejich rty, ani oči, ani dekolt s plnými ňadry, ani kaštanové vlasy a už vůbec si neuvědomuju jejich šaty. Jsem si vědom jen tónu jejich hlasu a někdy ani to ne.
A jim se to tak líbí.
Jedu na autopilota.
A je to tak dobré.
Skrývá se v tom to pravé poznání.
A tím je...
Přílišné Přemýšlení Vám nikdy štěstí nepřinese.
Jsem rád, že jsem si ke svému vnitřnímu autopilotovi dospěl přirozenou cestou.
Příklad:
Vešel jsem do obchodu s potravinama. Byli tam čtyři lidi, dva prodavači. Jeden z lidí se divně ošíval, další byl apatický, třetí byl neutrální, čtvrtý agresivní. Z prvního a posledního člověka jsem získal nepříjemný pocit a to ovlivnilo můj nákup. Zakoktal jsem se, po zádech mi stékal pot. Cítil jsem změněnou atmosféru v prodejně, cítil jsem, že kdyby ošívací a agresivní typ odešli, bylo by mi lépe. Uvědomoval jsem si tyto věci:
Člověk číslo jedna jede na pervitinu a je možné, že mě napadne.
Člověk číslo čtyři křičí na prodavačky. Je neurvalý. Bude křičet na mě a asi mě napadne.
Člověk číslo jedna vstupuje do mé osobní zóny.
Člověk číslo čtyři do mě strká.
Člověk číslo jedna se dotkl mé ruky a já si jí budu muset umýt, hned jak se odsud dostanu.
Horko těžko jsem nakoupil, klepaly se mi ruce. Poté jsem vyšel z obchodu a hlasitě si oddychl.
Toto všechno se dělo, protože jsem prostě moc přemýšlel. Byl jsem naprosto ukotvený ve svém já a ve svém egu a strašně mě to otravovalo. Vzpomínám si na stavy, co jsem míval ještě v únoru. Někdy jsem se probudil a otravovalo mě být sama sebou. Mně (zpočátku) nevadila ta monogamní situace, mně vadilo být sám sebou. Vadilo mi nad čím přemýšlím, jak uvažuju, jak se chovám, vadil jsem si já sám. A tak to bylo většinu života.
Teď ale ne. Já jedu na volnoběh. Všechno dělám mimovolně. Když jdu po ulici, prostě po ní jdu a neuvědomuju si intenzivně, že po ní jdu a všechna možná číhající nebezpečí.
Když si povídám s lidmi, nemyslím ústavičně na to, že s nimi mluvím, a že řeknu já nebo oni něco špatně, prostě za mě jede můj autopilot.
A co je hlavní - když mluvím se ženami, neuvědomuju si intenzivně, že s nimi mluvím a jak nádherné jsou. Neuvědomuju si jejich rty, ani oči, ani dekolt s plnými ňadry, ani kaštanové vlasy a už vůbec si neuvědomuju jejich šaty. Jsem si vědom jen tónu jejich hlasu a někdy ani to ne.
A jim se to tak líbí.
Jedu na autopilota.
A je to tak dobré.
Skrývá se v tom to pravé poznání.
A tím je...
Přílišné Přemýšlení Vám nikdy štěstí nepřinese.
Jsem rád, že jsem si ke svému vnitřnímu autopilotovi dospěl přirozenou cestou.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za přečtení!