Pokec s básníkem, jenž miloval svět
Seděl jsem na Svatém kopečku. Slunce zapadlo a měl jsem výhled na celou Olomouc. Přede dnem sem se přistěhoval do hnusný ubytovny v Novým Týnci a šlo tam hlavně o to, že jsem byl příliš ve středobodu dění. Hlavně teda ve středobodu dálnice. Moje ubytovna stála na malém travnatém výseku zhruba 5x5 metrů čtverečních uprostřed nejfrektovanější výpadovky. Do toho dělníci a psi a kočky a lidi a jiná havěť. Nemohl sem tam vydržet, musel jsem jinam. Řízením osudu jsem se dostal zrovna sem. Přidrandil sem si to na skejtu, splavenej, s baťohama a igelitkama v rukou, nohou i análech, sedl sem si na lavičku, že si dám cígo a najednou to přišlo. Zjevil se mi ON.
"TYVOLE. Fuj. Sem se lek."
"Zdravím tě."
"Ty si... ON?"
"Už se to zdá býti pravdou."
"Hele! Tyjo. Jirko...no...počkej. Můžu ti tykat?"
"Jasný kámo, coby ne."
"Heh. Ale ... tyjo. no. Ty mluvíš nějak divně."
"Jak divně?"
"No tak jako moderně. Sem myslel že budeš mluvit nějak vznešeně... po staročesku."
"Mluvíval jsem tak. Ale sem tak zpruzenej těma děckama s tabletama, co mi furt lozej do bábina baráku, že sem pochytil jejich mluvu no. A teď mluvim jako voni."
"Tyjo, to je trochu trapný. Já sem tam nikdy nebyl. Promiň. Hele ale... No! Počkej. Ale dyť ty mluvíš s pražským přízvukem!" Vyhrkl jsem fascinovaně.
Jemný větřík pohladil mou tvář. Bylo to tu. Srpnové listy zmaru.
"Vole, to není důležitý jak já a s jakým přízvukem mluvim. Důležitý je, abysme si promluvili vo tvý situaci."
"Vo mý situaci? No... Tak jo. A co bys chtěl vědět?"
"Já bych chtěl Jaroslave vědět... Jak to teď máš."
"Hm. Ale víš, že se ve skutečnosti nejmenuju Jaroslav, žejo?"
Jiří se na mě poprvý podíval až nasraně. Jeho očima se blýsklo zlo.
"Píšeš pod jménem Jaroslav?" Zeptal se.
"Píšu..."
"No tak jsi Jaroslav."
To dávalo logiku. Slunce pořád zapadalo. V zoo, co stála nedaleko, zavyl jeden vlk.
"Tak teda jo." Řekl jsem po chvíli ticha. "Mám to teď tak, že... No....eeee. Když já ani nevim jak bych začal. Co ti mám jako řikat?"
"Mluv se mnou tak jako s pracovníky krizové intervence, Jaroslave."
"Počkej ty vo nich víš?"
"Vím toho víc, než si myslíš," Řekl mi s tajemným úsměvem. Začínala mě zase přepadat úzkost.
"Tak jo. Takže. Před rokem a půl... Ne vlastně je to teprv jeden rok a tři měsíce.... Jsem teda vyšel z léčebny. Z psychiatrický. Strávil sem tam 6 měsíců. Chtěl sem hrozně diplom nějakej, ale voni mi ho nedali... HAHA." Nervózně sem se zasmál.
Jiří mlčel.
"... A Stala se tam divná věc, že já sem se tam seznámil s holkou a HNED V TÝ LÉČEBNĚ... Sme se rozhodli jako že... no, že spolu budeme žít. A to byla podle mě chyba."
Jiří napjatě poslouchal.
"No takže sme to spolu vydrželi ten rok a něco a já sem se najednou zjistil, že už to takle dál nejde. že už nejsme spokojený ani šťastný, chápeš?"
"Chá...pu." Řekl Jiří a dostal náhle záchvat ošklivého kašle. Kašlal a kašlal a vypadalo to jako by měl na kašel umřít. V životě sem nic takového neviděl.
"Hele počkej. Ty máš furt tu tuberu?"
KAŠL, KAŠL, KAŠL - "Mám."
"A co to jako je? Dyť si po smrti a máš furt tuberu?"
KAŠL KAŠL KAŠL - "Jo. Ta nemoc je KAŠL taková svině, že jí mám i po KAŠL smrti."
"Aha. No a chceš to dopovědět?"
"Ne. Zajímala by mě totiž jedna věc. KAŠL - Miloval jsi svou přítelkyni?"
"Jo.... Ale..."
"Co ale?"
"Ale když se mě na to naposledy ptala, nedokázal sem jí to říct do očí."
"To se stává. Hlavní je, že jsi miloval. Miloval jsi ženu. A miloval jsi svět?"
"No dřív moc ne, ale teď hodně."
"Tak to má být. Pokračuj."
Vyndal jsem loftový elemko z krabičky a zapálil si. Nabídl jsem Jiřímu taky. Ten se téměř vzápětí opět příšerně rozkašlal.
"No takže sme se rozešli, já se vod ní vodstěhoval a najednou sem měl volný pole působnosti. Takže sem se rozhodl, že se přestěhuju do Olomouce, ale nějak to tu na mne dolehlo. Celá ta situace. Prostě najednou sem si tady v DIY parku za Baumaxem uvědomil, že:
Nemám holku.
Nemám žádnou práci.
Nemám peníze.
A to je trochu dost nemám, na skoro třicetiletýho člověka."
"Tobě bude třicet? Nevypadáš." Řekl Jiří fascinovaně.
"A ty zas nevypadáš na to, že jsi umřel ve čtyřiadvaceti." Řekl jsem trochu drze, protože nesnáším, když mi lidi říkají že vypadám mladší než jsem.
"No a jakoby to nestačilo... - KAŠL KAŠL KAŠL (Rozkašlal se zas Jiří.)
"Jakoby to nestačilo, tak mě včera tady v jednom baru jeden týpek vyzval ať se du podívat k němu na byt. A byl sympatickej, tak sem s nim šel. Jakože byt k pronájmu, chápeš."
"Chápu. Ale chodit s cizíma týpkama k nim domů se nevyplácí."
"Já vim no. Ale čoveče.... Byl to ten nejumělečtější PODKROVNÍ byt, co sem kdy viděl. Já si hrozně přál bydlet někde v podkroví. S jinejma umělcema, a von mě tam najednou zaved. No prostě fascinace. Jenže..."
"No?"
"On si přede mně sedl a začal brutálně fetovat."
"Ale."
"Vysypal přede mně na stůl "českej kokain" a extázi a začal to rozdělovat kartou a šňupat. Takže sem mu čytřikrát řekl, že si s nim prostě nedám a když šel na hajzl, zvedl sem se a odešel sem."
"Rozumná volba." Řekl Jiří a odkašlal si velice něžně.
"Žejo. No já sem prostě nechápal, proč bych měl fetovat s nějakým týpkem v podkrovním bytě. Co bych z toho jako měl??"
"Ano. Lze fetovat jenom třeba s celebritama nebo při svátečních příležitostech." Zafilozofoval Jiří a já si jen pomyslel, že se toho o moderním životě naučil opravdu dost.
Slunce už zapadlo. Semtam zavyl vlk. S Jiřím jsme kecali ještě dlouho. Četli sme si navzájem i nějaký básně, ale ty jeho byly na můj vkus pořád moc proletářský. Na obloze bylo tisíce hvězd a naznačovaly jediné. Že zítra přijde finální vlna veder.
"TYVOLE. Fuj. Sem se lek."
"Zdravím tě."
"Ty si... ON?"
"Už se to zdá býti pravdou."
"Hele! Tyjo. Jirko...no...počkej. Můžu ti tykat?"
"Jasný kámo, coby ne."
"Heh. Ale ... tyjo. no. Ty mluvíš nějak divně."
"Jak divně?"
"No tak jako moderně. Sem myslel že budeš mluvit nějak vznešeně... po staročesku."
"Mluvíval jsem tak. Ale sem tak zpruzenej těma děckama s tabletama, co mi furt lozej do bábina baráku, že sem pochytil jejich mluvu no. A teď mluvim jako voni."
"Tyjo, to je trochu trapný. Já sem tam nikdy nebyl. Promiň. Hele ale... No! Počkej. Ale dyť ty mluvíš s pražským přízvukem!" Vyhrkl jsem fascinovaně.
Jemný větřík pohladil mou tvář. Bylo to tu. Srpnové listy zmaru.
"Vole, to není důležitý jak já a s jakým přízvukem mluvim. Důležitý je, abysme si promluvili vo tvý situaci."
"Vo mý situaci? No... Tak jo. A co bys chtěl vědět?"
"Já bych chtěl Jaroslave vědět... Jak to teď máš."
"Hm. Ale víš, že se ve skutečnosti nejmenuju Jaroslav, žejo?"
Jiří se na mě poprvý podíval až nasraně. Jeho očima se blýsklo zlo.
"Píšeš pod jménem Jaroslav?" Zeptal se.
"Píšu..."
"No tak jsi Jaroslav."
To dávalo logiku. Slunce pořád zapadalo. V zoo, co stála nedaleko, zavyl jeden vlk.
"Tak teda jo." Řekl jsem po chvíli ticha. "Mám to teď tak, že... No....eeee. Když já ani nevim jak bych začal. Co ti mám jako řikat?"
"Mluv se mnou tak jako s pracovníky krizové intervence, Jaroslave."
"Počkej ty vo nich víš?"
"Vím toho víc, než si myslíš," Řekl mi s tajemným úsměvem. Začínala mě zase přepadat úzkost.
"Tak jo. Takže. Před rokem a půl... Ne vlastně je to teprv jeden rok a tři měsíce.... Jsem teda vyšel z léčebny. Z psychiatrický. Strávil sem tam 6 měsíců. Chtěl sem hrozně diplom nějakej, ale voni mi ho nedali... HAHA." Nervózně sem se zasmál.
Jiří mlčel.
"... A Stala se tam divná věc, že já sem se tam seznámil s holkou a HNED V TÝ LÉČEBNĚ... Sme se rozhodli jako že... no, že spolu budeme žít. A to byla podle mě chyba."
Jiří napjatě poslouchal.
"No takže sme to spolu vydrželi ten rok a něco a já sem se najednou zjistil, že už to takle dál nejde. že už nejsme spokojený ani šťastný, chápeš?"
"Chá...pu." Řekl Jiří a dostal náhle záchvat ošklivého kašle. Kašlal a kašlal a vypadalo to jako by měl na kašel umřít. V životě sem nic takového neviděl.
"Hele počkej. Ty máš furt tu tuberu?"
KAŠL, KAŠL, KAŠL - "Mám."
"A co to jako je? Dyť si po smrti a máš furt tuberu?"
KAŠL KAŠL KAŠL - "Jo. Ta nemoc je KAŠL taková svině, že jí mám i po KAŠL smrti."
"Aha. No a chceš to dopovědět?"
"Ne. Zajímala by mě totiž jedna věc. KAŠL - Miloval jsi svou přítelkyni?"
"Jo.... Ale..."
"Co ale?"
"Ale když se mě na to naposledy ptala, nedokázal sem jí to říct do očí."
"To se stává. Hlavní je, že jsi miloval. Miloval jsi ženu. A miloval jsi svět?"
"No dřív moc ne, ale teď hodně."
"Tak to má být. Pokračuj."
Vyndal jsem loftový elemko z krabičky a zapálil si. Nabídl jsem Jiřímu taky. Ten se téměř vzápětí opět příšerně rozkašlal.
"No takže sme se rozešli, já se vod ní vodstěhoval a najednou sem měl volný pole působnosti. Takže sem se rozhodl, že se přestěhuju do Olomouce, ale nějak to tu na mne dolehlo. Celá ta situace. Prostě najednou sem si tady v DIY parku za Baumaxem uvědomil, že:
Nemám holku.
Nemám žádnou práci.
Nemám peníze.
A to je trochu dost nemám, na skoro třicetiletýho člověka."
"Tobě bude třicet? Nevypadáš." Řekl Jiří fascinovaně.
"A ty zas nevypadáš na to, že jsi umřel ve čtyřiadvaceti." Řekl jsem trochu drze, protože nesnáším, když mi lidi říkají že vypadám mladší než jsem.
"No a jakoby to nestačilo... - KAŠL KAŠL KAŠL (Rozkašlal se zas Jiří.)
"Jakoby to nestačilo, tak mě včera tady v jednom baru jeden týpek vyzval ať se du podívat k němu na byt. A byl sympatickej, tak sem s nim šel. Jakože byt k pronájmu, chápeš."
"Chápu. Ale chodit s cizíma týpkama k nim domů se nevyplácí."
"Já vim no. Ale čoveče.... Byl to ten nejumělečtější PODKROVNÍ byt, co sem kdy viděl. Já si hrozně přál bydlet někde v podkroví. S jinejma umělcema, a von mě tam najednou zaved. No prostě fascinace. Jenže..."
"No?"
"On si přede mně sedl a začal brutálně fetovat."
"Ale."
"Vysypal přede mně na stůl "českej kokain" a extázi a začal to rozdělovat kartou a šňupat. Takže sem mu čytřikrát řekl, že si s nim prostě nedám a když šel na hajzl, zvedl sem se a odešel sem."
"Rozumná volba." Řekl Jiří a odkašlal si velice něžně.
"Žejo. No já sem prostě nechápal, proč bych měl fetovat s nějakým týpkem v podkrovním bytě. Co bych z toho jako měl??"
"Ano. Lze fetovat jenom třeba s celebritama nebo při svátečních příležitostech." Zafilozofoval Jiří a já si jen pomyslel, že se toho o moderním životě naučil opravdu dost.
Slunce už zapadlo. Semtam zavyl vlk. S Jiřím jsme kecali ještě dlouho. Četli sme si navzájem i nějaký básně, ale ty jeho byly na můj vkus pořád moc proletářský. Na obloze bylo tisíce hvězd a naznačovaly jediné. Že zítra přijde finální vlna veder.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za přečtení!