TOP 10 NEJLEPŠÍCH PC HER OF ALL TIME
(Seřazeno chronologicky, od těch co jsem objevil v dětství, a stále mají i dodnes vysoký stupeň znovuhratelnosti.)
1# Worms Armageddon
Absolutní klasika. Hra, která mě donutila uvědomit si, že miluju pc hry, a jsem na nich absolutně závislej. Zažil jsem klasické competitive matche se spolužáky u jednoho PC, (kolem roku 2000) i hardcore pařbu přes internet (kolem roku 2012) až dodnes. Hrdě prohlašuji, že jsem jedním z mála skillerů se zbraní Ninja Rope, a dokážu ji plně využívat v módech Shopper a Fly Shopper, které mají i v tento den tisíce playerů po celém světě. Platilo nepsané pravidlo, že každý spolužák musí mít hru nainstalovanou, aby se dal v případě potřeby pořádat okamžitý deathmatch. Kdo ji měl jen na Playstation ten byl whack. Již v deseti letech mého života bylo rozhodnuto. Jsem a navždy budu PC Master Race.
2# Abe's Oddysey/Abe's Exoddus
V dobách kdy jsem byl hoch světa neznalý, jsem již znal "abíka" a jeho příběh. Nejprve u spolužáků na Playstationu jedna, poté i na vlastním PC. Abe měl neopakovatelnou atmosféru, působil dětinsky, ale zároveň dospěle, a jeho atmosféry i nepřátel jsem se trochu bál. Do paměti se mi nesmazatelně zarazily zvuky při ovládnutí nepřátel - (Typické "ňounyňouňounyňou" nebo Sligovo "Hey" "what?" "Hahaha" při jeho ovládnutí.
Hra byla až úchylně imaginativní. V dnešní době hrajete hry většinou za lidi a žijete jejich příběhy, ne však v Abovi. Hráli jste za zotročeného Muddokona se sešitou pusou, který měl na starosti záchranu jeho mimozemského světa a ostatních muddokonů v něm. Na KAŽDÉM kroku ve hře, jsem stále, zas a znovu, narážel na neotřelý herní design, geniální nápady - (Kde jinde jste mohli ovládat létající prdy, a nechat je vybouchnout u nic netušících nepřátel?) a celkově Abík měl prostě styl, což se o jeho remasterech alespoň pro mne říci nedá.
3# Unreal TournamentVe Věku deseti let si uvědomuji, že se mi líbí ve hrách střílení, futurismus, a umírající lidé. V podobném věku jsem viděl i film Matrix. Starší a odrostlejší potomci kamarádů rodičů nám hru s chutí ukazovali. Demo bylo smaženo donekonečna. Tehdy pro nás neexistovalo internetové připojení, takže se hrálo s Boty. Vůbec to nevadilo.
4# GTA 2Už Gta 1 jsme u kamaráda vnímali jako cosi výjimečného. Namačkáni v ložnici, kde měli jeho rodiče sadomaso pomůcky, jsme smažili jedničku do zblbnutí. Kdo zvládl přejet na jeden zátah celou "školku" (Tak jsme říkali skupině oranžových panďuláků,) ten byl bůh. Gta 2 ovšem řadím výš, protože jsme se k němu s bratrem dostali absolutně pokoutným způsobem, a to tím, že jsme zmanipulovali našeho otce v NĚMECKU, aby nám CD rom verzi koupil. Ve věku cca deseti let. Hra byla tehdy pod přísným cenzorským dohledem, a mám i pocit že ji o pár let později v německu uplně zakázali. Proto jsem na její hraní, (nikoliv však kompletní odehrání, které si myslím, že je nemožné) velice hrdý.
5# Max Payne 1/Mafia 1Ach Bože. Bože jo. Tyhle dvě ultra gamesy "vyšly" v ČR v podobné době, takže jestli jsi neměl aspoň jednu z nich nainstalovanou na pc u rodičů, byl jsi pro spolužáky v rozmezí let 2001 až 2003 whack. Já a můj bratr jsme bohužel whack byli. počítač, který stačil na zahrání obou hitů, jsme dostali až o mnoho let později, takže jsme si tyto smažby mohli užívat jedině u spolužáků.Přesto mne atmosféra u obou her uhranula. Určitě jsem nejdřív četl v tehdejším magazínu Level recenzi na Mafii 1, a už jen ta recenze...? Už ta svědčila o tom, že se bude jednat o výjimečnou hru. Sám nevím jestli jsem dohrál víckrát Mafii nebo Maxe. Myslím, že Maxe, svým bullet timem a nihilisticky beznadějným feelingem je mi přecijen bližší, ale Mafia zase byla ČESKÁ, s čímsi, co by se dalo nazvat open world světem. Obě hry měly úžasnou hratelnost a úžasnou hudbu a atmosféru. V dospělosti se k Mafii, tak jak k Maxovi často vracím. Obě hry jsem dohrál nesčetněkrát na nejvyšší obtížnost. Srovnání je na místě, obě hry jsou ze třetího pohledu, obě o gangsterech a policajtech, v obou se střílí a dokážou být příjemně obtížné. Také jejich pokračování byla sice dobrá, ale pro mne už to tak nějak nebylo ono. Čestné třetí místo.
Absolutní klasika. Hra, která mě donutila uvědomit si, že miluju pc hry, a jsem na nich absolutně závislej. Zažil jsem klasické competitive matche se spolužáky u jednoho PC, (kolem roku 2000) i hardcore pařbu přes internet (kolem roku 2012) až dodnes. Hrdě prohlašuji, že jsem jedním z mála skillerů se zbraní Ninja Rope, a dokážu ji plně využívat v módech Shopper a Fly Shopper, které mají i v tento den tisíce playerů po celém světě. Platilo nepsané pravidlo, že každý spolužák musí mít hru nainstalovanou, aby se dal v případě potřeby pořádat okamžitý deathmatch. Kdo ji měl jen na Playstation ten byl whack. Již v deseti letech mého života bylo rozhodnuto. Jsem a navždy budu PC Master Race.
2# Abe's Oddysey/Abe's Exoddus
V dobách kdy jsem byl hoch světa neznalý, jsem již znal "abíka" a jeho příběh. Nejprve u spolužáků na Playstationu jedna, poté i na vlastním PC. Abe měl neopakovatelnou atmosféru, působil dětinsky, ale zároveň dospěle, a jeho atmosféry i nepřátel jsem se trochu bál. Do paměti se mi nesmazatelně zarazily zvuky při ovládnutí nepřátel - (Typické "ňounyňouňounyňou" nebo Sligovo "Hey" "what?" "Hahaha" při jeho ovládnutí.
Hra byla až úchylně imaginativní. V dnešní době hrajete hry většinou za lidi a žijete jejich příběhy, ne však v Abovi. Hráli jste za zotročeného Muddokona se sešitou pusou, který měl na starosti záchranu jeho mimozemského světa a ostatních muddokonů v něm. Na KAŽDÉM kroku ve hře, jsem stále, zas a znovu, narážel na neotřelý herní design, geniální nápady - (Kde jinde jste mohli ovládat létající prdy, a nechat je vybouchnout u nic netušících nepřátel?) a celkově Abík měl prostě styl, což se o jeho remasterech alespoň pro mne říci nedá.
3# Unreal Tournament
Ve Věku deseti let si uvědomuji, že se mi líbí ve hrách střílení, futurismus, a umírající lidé. V podobném věku jsem viděl i film Matrix. Starší a odrostlejší potomci kamarádů rodičů nám hru s chutí ukazovali. Demo bylo smaženo donekonečna. Tehdy pro nás neexistovalo internetové připojení, takže se hrálo s Boty. Vůbec to nevadilo.
4# GTA 2Už Gta 1 jsme u kamaráda vnímali jako cosi výjimečného. Namačkáni v ložnici, kde měli jeho rodiče sadomaso pomůcky, jsme smažili jedničku do zblbnutí. Kdo zvládl přejet na jeden zátah celou "školku" (Tak jsme říkali skupině oranžových panďuláků,) ten byl bůh. Gta 2 ovšem řadím výš, protože jsme se k němu s bratrem dostali absolutně pokoutným způsobem, a to tím, že jsme zmanipulovali našeho otce v NĚMECKU, aby nám CD rom verzi koupil. Ve věku cca deseti let. Hra byla tehdy pod přísným cenzorským dohledem, a mám i pocit že ji o pár let později v německu uplně zakázali. Proto jsem na její hraní, (nikoliv však kompletní odehrání, které si myslím, že je nemožné) velice hrdý.
5# Max Payne 1/Mafia 1Ach Bože. Bože jo. Tyhle dvě ultra gamesy "vyšly" v ČR v podobné době, takže jestli jsi neměl aspoň jednu z nich nainstalovanou na pc u rodičů, byl jsi pro spolužáky v rozmezí let 2001 až 2003 whack. Já a můj bratr jsme bohužel whack byli. počítač, který stačil na zahrání obou hitů, jsme dostali až o mnoho let později, takže jsme si tyto smažby mohli užívat jedině u spolužáků.Přesto mne atmosféra u obou her uhranula. Určitě jsem nejdřív četl v tehdejším magazínu Level recenzi na Mafii 1, a už jen ta recenze...? Už ta svědčila o tom, že se bude jednat o výjimečnou hru. Sám nevím jestli jsem dohrál víckrát Mafii nebo Maxe. Myslím, že Maxe, svým bullet timem a nihilisticky beznadějným feelingem je mi přecijen bližší, ale Mafia zase byla ČESKÁ, s čímsi, co by se dalo nazvat open world světem. Obě hry měly úžasnou hratelnost a úžasnou hudbu a atmosféru. V dospělosti se k Mafii, tak jak k Maxovi často vracím. Obě hry jsem dohrál nesčetněkrát na nejvyšší obtížnost. Srovnání je na místě, obě hry jsou ze třetího pohledu, obě o gangsterech a policajtech, v obou se střílí a dokážou být příjemně obtížné. Také jejich pokračování byla sice dobrá, ale pro mne už to tak nějak nebylo ono. Čestné třetí místo.
5# Max Payne 1/Mafia 1
Ach Bože. Bože jo. Tyhle dvě ultra gamesy "vyšly" v ČR v podobné době, takže jestli jsi neměl aspoň jednu z nich nainstalovanou na pc u rodičů, byl jsi pro spolužáky v rozmezí let 2001 až 2003 whack. Já a můj bratr jsme bohužel whack byli. počítač, který stačil na zahrání obou hitů, jsme dostali až o mnoho let později, takže jsme si tyto smažby mohli užívat jedině u spolužáků.
Přesto mne atmosféra u obou her uhranula. Určitě jsem nejdřív četl v tehdejším magazínu Level recenzi na Mafii 1, a už jen ta recenze...? Už ta svědčila o tom, že se bude jednat o výjimečnou hru. Sám nevím jestli jsem dohrál víckrát Mafii nebo Maxe. Myslím, že Maxe, svým bullet timem a nihilisticky beznadějným feelingem je mi přecijen bližší, ale Mafia zase byla ČESKÁ, s čímsi, co by se dalo nazvat open world světem. Obě hry měly úžasnou hratelnost a úžasnou hudbu a atmosféru. V dospělosti se k Mafii, tak jak k Maxovi často vracím. Obě hry jsem dohrál nesčetněkrát na nejvyšší obtížnost. Srovnání je na místě, obě hry jsou ze třetího pohledu, obě o gangsterech a policajtech, v obou se střílí a dokážou být příjemně obtížné. Také jejich pokračování byla sice dobrá, ale pro mne už to tak nějak nebylo ono. Čestné třetí místo.
6# Roller Coaster Tycoon 1 (2,3, Deluxe Edition)
Nevím už přesně jak, ale tahle bomba se ke mně a bratrovi do pokojíčku na naše staré Pentium nějakým způsobem dostala. Myslím, že učarovala hlavně bratrovi, ale i já jsem byl feelingem horských drah a miniaturních lidiček výsostně uhranut. Tehdy jsem ale ještě nedosahoval patřičné mentální kapacity, na to abych si mohl užít challenge, kterou skýtají úkoly typu: "Měj za tři roky v parku 2,100 hostů, vydělej jen na horských drahách minimálně 10 000 USD měsíčně," apod. Tyhlencty Challenge jsem začal plnit až ve věku 32 let, s covidem variantou Delta, a říkám Vám, že jsem si to kurevsky užil!
7# Half-Life 2/Counter Strike: Source
Bylo mi 15 a dostali jsme místo Pentia od našich hodných rodičů k Vánocům konečně trochu dělo s připojením na internet. Mé logické kroky tedy vedly k nainstalování služby Steam a HL2 a Counter Striku. Říkal jsem si: "Jojo, ten half life je dobrej, pěkná hra, ale já hledám něco víc." Jaké bylo moje překvapení, že to něco víc skýtal právě CS:Source a jeho nekonečné hodiny online zábavy. Na CS: Source jsem se stal regulérně závislý, nejedl jsem, nespal, a jenom pařil Source, ať už s cizími, nebo s kamarády. Došlo to tak daleko, že když jsem se vzdálil od pc třeba na tábor nebo školu v přírodě, po CS: Source se mi reálně stýskalo, a také jsem vnímal některá místa v Praze jako lokace ze hry. Zajímavé je, že po sedmnácti letech mne už CS: Source nebaví, zatímco k HL2 se vždycky vrátím rád. Btw - Starý Counter strike byl na mne i spolužáky příliš zastaralý, a Global Offensive příliš konzolový. Zkrátka 2004 až 07 forevr.
8# F.E.A.R.
Ještě snad před érou half lajfů se mi dostal do rukou F.E.A.R. Demo jsem smažil donekonečna a natáčel z něj dokonce filmečky, kam jsem dával svou oblíbenou hudbu. Šíleně moc se mi líbila bullet time akce, hlášky nepřátelských vojáků, creepy holčička Alma, a všudypřítomná atmosféra strachu a děsu. Grafika byla na rok 2005 naprosto výjimečná! Nedávno jsem si dohrál F.E.A.R. znovu, a musím říct, že stále vypadá skvěle! Výjimečná a neprávem trochu zapomenutá hra.
9# Dead Space 2Pár let mne žádný titul příliš nechytil za srdce ani jiné orgány, ale potom to přišlo! Varlata mi zarazila do břicha bezvýchodná survival atmosféra tohoto titulu, mozek zas potrápily jemné hádanky, touhu po krvi splnily stovky odporných monster, se kterýma se bylo potřeba pokaždé vypořádat s minimem nábojů ve futuristických zbraních. Před dvojkou jsem hrál i jedničku, a ta mě zdaleka nepohltila tolik, jako toto dílo. Snad proto, že Isaac začal mluvit, snad díky skvělému systému levelování, zalézání do "budky" a triumfální návrat Isaaca v novém, vylepšeném obleku, dupání monstrům na hlavu "pro jistotu" aby znovu nepovstala z mrtvých... Geniální hra, s geniální atmosférou. Pokud bych u předchozích titulů našel možná někdy nějaké malé chybky, dead space 2 nemohu vytknout absolutně nic.
(Stejně jako pražský raper James Cole, jsem hru dohrál i na nejvyšší obtížnost se třemi savy za level, což si nesmím zapomenout dát do sívíčka.)
9# Dead Space 2
(Stejně jako pražský raper James Cole, jsem hru dohrál i na nejvyšší obtížnost se třemi savy za level, což si nesmím zapomenout dát do sívíčka.)
10# Deus Ex: Human Revolution/Deus Ex: Mankind Divided
Deus Ex? Ten je zkrátka skvělej. A to naprosto. Tam, kde Vás ostatní hry vodí za ručičku, a některým úkonům se nemáte šanci vyhnout, tam Ti oba díly Deus Ex nabídnou neuvěřitelnou variabilitu hraní a řešení misí a příběhů. Můžeš ovlivňovat dokonce i dialogový meziscény! Hra tedy není nikdy za žádných okolností nudná a působí vždy obsáhle a promakaně. V takovým Tomb Raideru nemáš na výběr - nepřátele prostě někdy musíš zabít. Cutscény si musíš pustit, i když tě nezajímají.
Deus Ex se naproti tomu dá dohrát bez jediného zabití. ...(I když možná mimimálně u Human Revolution trochu kecám, vzpomněl jsem si na povinné souboje s bossy, které se nedaly přeskočit, a ukecat je taky nejspíš nešlo.) V pokračování Mankind Divided toto jde. Souboji s finálním Bossem jsem se například vyhnul tak, že jsem propátral celou základnu, až jsem našel dálkové ovládání destrukce jeho obleku, které jsem v následné cutscéně bez problému použil. Jak mě třeba nebaví v Tomb Raideru prolézání hrobek a objevování tajemství dávných aztéků nebo koho pořád, v obou Deus Ex dílech mě nekonečné šmejdění po fiktivních lokacích neuvěřitelně bavilo, a každé dostání se k bedně s životadárným materiálem, hackovacím soupravám, hypostimům, nebo kufříku se zbraněma, bylo doopravdy zábavnou výzvou!
Obě hry jsou ve své podstatě stealth, ale přestřelky jsou natolik zábavné a intuitivní, že hra se dá dohrát jakkoliv. U deus Ex: Mankind Divided se pyšním zvládnutím obtížnosti na "Give me Deus Ex" a stoprocentní kompletací, a nesmírně se těším na další díl.
Deus Ex se naproti tomu dá dohrát bez jediného zabití. ...(I když možná mimimálně u Human Revolution trochu kecám, vzpomněl jsem si na povinné souboje s bossy, které se nedaly přeskočit, a ukecat je taky nejspíš nešlo.) V pokračování Mankind Divided toto jde. Souboji s finálním Bossem jsem se například vyhnul tak, že jsem propátral celou základnu, až jsem našel dálkové ovládání destrukce jeho obleku, které jsem v následné cutscéně bez problému použil. Jak mě třeba nebaví v Tomb Raideru prolézání hrobek a objevování tajemství dávných aztéků nebo koho pořád, v obou Deus Ex dílech mě nekonečné šmejdění po fiktivních lokacích neuvěřitelně bavilo, a každé dostání se k bedně s životadárným materiálem, hackovacím soupravám, hypostimům, nebo kufříku se zbraněma, bylo doopravdy zábavnou výzvou!
Obě hry jsou ve své podstatě stealth, ale přestřelky jsou natolik zábavné a intuitivní, že hra se dá dohrát jakkoliv. U deus Ex: Mankind Divided se pyšním zvládnutím obtížnosti na "Give me Deus Ex" a stoprocentní kompletací, a nesmírně se těším na další díl.
(Mimochodem jestli ještě pořád váháš jestli si alespoň Mankind Divided pořídit, věz, že se celá hra odehrává ve futuristické Praze, kde byla údajně roku 2016 zvolena první prezidentka, která ji nechala rekonstruovat a postavit čtvrti jako jsou "Čapkova Fontána" "Libuše Apartments" "Růžička Station" a mnoho dalších :-)
Čestné zmínky:
Knytt Stories
Postal 2
Dying Light
The Evil Within
Tomb Raider (2013)
Paradni zebricek, par games bych mel trochu jinak, ale treba na F.E.A.R. jsem uplne zapomel a jen tento clanek mi ho pripomel, to byla takova bomba ze zkusim nekde postahovat a zopakovat :)
OdpovědětVymazattak nemějte S.T.R.A.C.H postahovat prosím pane.
Vymazat